Kniha Lastočka

Dobrý den,

tímto bych ráda poděkovala všem, kteří přispěli a předobjednali si knihu Lastočka. Zde na Hithitu se projekt s nějvětší pravděpodobností neuskuteční a peníze budou vráceny zpět, ale i tak si myslím, že se mi ke konci roku podaří knihu vydat. Prosím sledujte mé web stránky, nebo mi napište na e-mail (uveden na stránkách), a já ráda zodpovím vaše otázky. :o)

Ještě jednou děkuji a mějte se hezky,

Jitka Závodná

V roce 1931 se vydává mladý, nadějný komunista Josef do Sovětského svazu. Cestuje spolu s manželkou a malou dcerkou Jarmilkou, ke které se jen o necelý rok později přidá mladší sestra, hlavní hrdinka našeho románu Lastočka. Ale nepředbíhejme... Pojďme se nyní podívat, jaký byl příjezd její rodiny do země rudých vlajek, srpu a kladiva. 

                                                                           .........

Za malou chvíli je všechno naloženo. Lokomotiva vypustí s mohutným zapískáním oblak páry a vlak se trhavě rozjede kamsi do neznámé dáli. Vojáci spěšně naskočí na plošinky vagonů mezi částí české skupiny a zbytkem vlaku, a muž v tříčtvrtku se usadí ke dveřím. Začte se do jakési knihy v červených otrhaných deskách. Tu a tam taky vzhlédne od knihy, očima bleskurychle přehlédne své české svěřence, a poté se opět zabre do četby a nenechá se nikým vyrušovat.

Stmívá se a česká skupinka mladých komunistů se ukládá ke spánku. Vlak si to zvolna šine krajinou, a Josífek s Růženkou pozorují skrze tlusté sklo okna vlaku tu širou, až nekonečně rozlehlou zemi. V porovnání s jejich rodnou hroudou je sice na první pohled úplně stejná, ale na ten druhý zase naopak velmi odlišná.

Všechno zde je mnohonásobně větší, než jak byli zvyklí z domova. Jestliže na českém venkově zdobily pole úzké remízky, které od sebe oddělovaly pečlivě obdělávanou půdu jednotlivých sedláků, tady ve Svazu oddělují pole přímo kilometry nikým neobdělávaných luk a divokých hájů. A tato, až místy neuvěřitelně veliká území nikoho přímo vybízí k okamžitému budování takřka čehokoliv. Tak toto je tedy ten Sovětský Svaz, země, ve které budou šťastní...

Růženka si položí hlavu na Josífkovo rameno a šibalsky na něj zamrká.

„Jak to tam asi bude vypadat? Tam, kam dorazíme.“

V noci vlak dvakrát zastaví. Josef se vždy probudí, stejně jako ostatní z vlaku a zvědavě vyhlíží ven. Nádraží těch dvou měst jsou omšelá a oprýskaná. Všude samé rudé vlajky a velké nápisy zlatým písmem na rudém podkladu.

Obrazy Stalina, Lenina a lidé…ach, ti lidé.

Josef pátrá zrakem po peronech i po místních cestujících. Všimne si, jak lidé v bázni obloukem obcházejí vojáky, ty, kteří vždy při zastávce pokaždé seskočí z plošin vagonů. Lidé se jim vyhýbají, s pohledem nejistě zabodnutým do země. Proč se jich tolik moc bojí?

Nádraží jsou osvětlena sice jen spoře, ale i tak si všimne dalších a dalších vojáků, kteří na nádražích hlídkují a občas prohlíží lidem doklady. Není na to z domova zvyklý, ale řekne si, že je to asi místní opatření pro bezpečí obyvatel. Netuší… tehdy ještě ne.

Na každé ze zastávek se vojáci postarají o zásoby pitné vody a odněkud se objeví v jejich rukách i chléb, nějaké přepravky se zeleninou a konzervy s masem.

Růženka si vždy namočí kapesník a otře si tváře i krk, aby se osvěžila. Malá Jarmilka se chce vody napít, ale maminka je opatrná.

„Počkej Jarmilko, kdo ví, jaká ta voda vůbec je....“

Nakonec se ženy domluví a na kamínkách v jednom z vagonů, do kterých jim ten podivný muž v tříčtvrtku pokaždé na nádraží sežene pár třísek a novin na podpal, vodu převařují. Jeden přeci nikdy neví…

Potom pomalu a pozvolna nadejde nový den. Na obloze vyjde slunce a nad rozlehlými pláněmi se občas vznášejí ptáci, kteří s veselým štěbetáním poletují kolem a ukazují cestujícím ten širý, lidským okem nepřehlédnutelný horizont. Krajina, kterou vlak proplouvá, je až nadpozemsky krásná.

Kniha Lastočka

První díl

Svítá už v povětří,

nesoucím strach.

Svítá ti temnotou,

jak v nejhorších snách.

Skloníš-li hlavu,

poznají strach,

tak dívej se zpříma,

pak uhne i vrah....

Pamatujete si den svého narození? Asi ne, viďte? Víte o něm jenom to, co se dozvíte od rodičů, strýčků, tetiček, nebo starších sourozenců. Někdy se možná nedozvíte vůbec nic. Nejednou se totiž stane, že vám vaši nejbližší neřeknou ani to málo, co mohli by říct.

Nakonec, ve své podstatě, to není to nejdůležitější. Co je důležité a na čem ve skutečnosti opravdu záleží, je pomyslná nit života, kterou jste s nimi spojeni. Životadárná síla, která lidem koluje spolu s krví v žilách, která dává sílu a pamatuje si každičký strach, lásku i prožitou vášeň.

Tuto sílu, tu vám nakonec vaši nejbližší předají. Spolu se strachem, vášní a nekonečnou, téměř bezbřehou láskou k životu. Jakmile se totiž narodíte, stanete se jejich nedílnou součástí a oni zase vaší. A ať už chcete nebo ne, nakonec, i v těch nejtěžších chvílích, budete propojení právě tou pomyslnou nití, která vás provází od narození až do okamžiku, kdy ostatní budou mít za to, že už je konec.... zkrátka napořád.

Jsem jednou z žen, které měly štěstí a mohly naslouchat vyprávění o dobách dávno zastřených nánosy času a téměř zapomenutých. Tu a tam, když byl doma klidný večer, schoulila jsem se na pohovku vedle maminky a zachumlala se do měkké voňavé deky. Opřená o rameno jsem pozorovala její hbité prsty, kterak provlékají jehlicemi vlněnou přízi, abychom my děti měly na zimu zase novou čepici, šálu anebo rukavice.

Dělávala jsem to tak už od nepaměti, od ranného dětství, až do chvíle, kdy ji zmohlo stáří a ona v klidu spočinula na polštáři a vyprávěla tak, jako málokdo na světě.

Jednu z těch vzácných chvil si pamatuji, jako kdyby se odehrála před malou chvílí, před několika málo minutami. Vlněná příze jí protéká mezi prsty a tu a tam zavadí o její snubní prstýnek z kočičího zlata. Jen lehkým pohybem prstu osvobodí onu neposednou nit a zase se zahledí na špičky pletacích jehlic.

„Mami, jak jsi poznala tatínka, povídej...“ zeptám se snad po sté a třebaže jsem jen malé, sotva pětileté dítě, nádherné pouto mezi mými rodiči mne fascinuje.

A maminka, aniž by se na mě jen koutkem oka podívala, se jen neznatelně usměje...