English
Česky
Slovensky
První díl
Svítá už v povětří,
nesoucím strach.
Svítá ti temnotou,
jak v nejhorších snách.
Skloníš-li hlavu,
poznají strach,
tak dívej se zpříma,
pak uhne i vrah....
Pamatujete si den svého narození? Asi ne, viďte? Víte o něm jenom to, co se dozvíte od rodičů, strýčků, tetiček, nebo starších sourozenců. Někdy se možná nedozvíte vůbec nic. Nejednou se totiž stane, že vám vaši nejbližší neřeknou ani to málo, co mohli by říct.
Nakonec, ve své podstatě, to není to nejdůležitější. Co je důležité a na čem ve skutečnosti opravdu záleží, je pomyslná nit života, kterou jste s nimi spojeni. Životadárná síla, která lidem koluje spolu s krví v žilách, která dává sílu a pamatuje si každičký strach, lásku i prožitou vášeň.
Tuto sílu, tu vám nakonec vaši nejbližší předají. Spolu se strachem, vášní a nekonečnou, téměř bezbřehou láskou k životu. Jakmile se totiž narodíte, stanete se jejich nedílnou součástí a oni zase vaší. A ať už chcete nebo ne, nakonec, i v těch nejtěžších chvílích, budete propojení právě tou pomyslnou nití, která vás provází od narození až do okamžiku, kdy ostatní budou mít za to, že už je konec.... zkrátka napořád.
Jsem jednou z žen, které měly štěstí a mohly naslouchat vyprávění o dobách dávno zastřených nánosy času a téměř zapomenutých. Tu a tam, když byl doma klidný večer, schoulila jsem se na pohovku vedle maminky a zachumlala se do měkké voňavé deky. Opřená o rameno jsem pozorovala její hbité prsty, kterak provlékají jehlicemi vlněnou přízi, abychom my děti měly na zimu zase novou čepici, šálu anebo rukavice.
Dělávala jsem to tak už od nepaměti, od ranného dětství, až do chvíle, kdy ji zmohlo stáří a ona v klidu spočinula na polštáři a vyprávěla tak, jako málokdo na světě.
Jednu z těch vzácných chvil si pamatuji, jako kdyby se odehrála před malou chvílí, před několika málo minutami. Vlněná příze jí protéká mezi prsty a tu a tam zavadí o její snubní prstýnek z kočičího zlata. Jen lehkým pohybem prstu osvobodí onu neposednou nit a zase se zahledí na špičky pletacích jehlic.
„Mami, jak jsi poznala tatínka, povídej...“ zeptám se snad po sté a třebaže jsem jen malé, sotva pětileté dítě, nádherné pouto mezi mými rodiči mne fascinuje.
A maminka, aniž by se na mě jen koutkem oka podívala, se jen neznatelně usměje...