Česky
English
Slovensky
Zajímavostí o křehkostí ledovců je jistě mnoho, ale kromě ledu na Antarktidě existují ještě další disciplíny. Biologie, historie nebo společenská věda provádějí výzkum v oblastech Antarktidy.
Mám to štěstí, že díky spolupráci s univerzitou v Christchurch a Masarykvou univerzitou v Brně, mám na mé otázky i odpovědi.
1) "Komu patří Antarktida?"
Antarktida je mezinárodní prostor (jako např. vesmír nebo širé moře dále než 200 nm od pevniny), které nepatří žádnému státu. Sedm zemí (Chile, Argentina, Velká Británie, Norsko, Austrálie, Francie a Nový Zéland) má historické územní nároky na části Antarktidy, které si "zabraly" před platností Antarktické smlouvy (1959). Antarktická smlouva z roku 1959 je významná mezinárodnídohoda, která věnovala celý bílý kontinent (který je větší než Evropa, tj. cca 10 % zemského povrchu) výhradně pro mírovou činnost a vědeckou spolupráci. Podpisem Antarktické smlouvy se tyto územní nároky zmrazily a tyto země zde po dobu platnosti smlouvy nemohou svá vlastnická práva vykonávat, Antarktida tedy nepatří žádné zemi, a zároveň je otevřena k vědeckému bádání všem zemím s uznaným národním výzkumným programem.
2) "Jakým režimem je v současnosti Antarktida chráněná? Kdo na to dohlíží?"
Na Antarktickou smlouvu navazuje tzv. Madridský protokol, který přesně definuje vše, co se v Antarktidě smí a nesmí dělat. Prakticky je celé toto území velmi přísně chráněno, přičemž některé lokality (hnízdiště tučňáků, kolonie ploutvonožců apod.) jsou pod ještě přísnějším režimem ochrany. Do Antarktidy se nesmí dovážet žádná zvířata ani rostliny, návštěvníci (vč. vědců) jsou povinni dodržovat přísná pravidla zamezující kontaminaci životního prostředí, atd. Antarktickou smlouvu zatím ratifikovalo celkem 53 států; Československo, v jehož závazcích Česká republika pokračuje, se připojilo k Antarktickému smluvnímu systému již roku 1962. Konzultativní státy mají povinně také svou národní legislativu, která mj. stanovuje pravidla pro podání žádosti občanů o vstup a provádění činnosti v Antarktidě; v ČR je Zákon o Antarktidě č. 276/2003 Sb. v gesci Ministrstva životního prostředí. Díky svému národnímu kontinuálnímu a světově uznanému vědeckému programu, jehož nositelem je brněnská Masarykova univerzita, se ČR stala roku 2014 jedním z 29 zemí světa, které mají v tomto systému hlasovací právo, tzv. kontzultativní status.
3) "Kdo přijímá nejdůležitější rozhodnutí? Existuje něco jako prezident Antarktidy?"
Všechna rozhodnutí na nejvyšší úrovni týkající se Antarktidy jsou přijímána konzultativními stranami Smlouvy o Antarktidě, tj. Státy s rozhodovacími pravomocemi (je jich 29, ČR je jedním z nich). Platí zde právo veta (tedy pokud by byl pouze jeden konzultativní stát proti navrhovanému rozhodnutí, návrh neprojde). Neexistuje žádný prezident Antarktidy; správním motorem je SekretariátAntarktické smlouvy se sídlem v Buenos Aires v Argentině. V jeho čele stojí tajemník, v současnosti je jím Albert Lluberas z Uruguaye. Ve skutečnosti však sekretariát žádná rozhodnutí nečiní ani nepřijímá, má pouze za úkol dohlédnout na správní agendu společenství států Antarktické smlouvy a pořádání každoročních zasedání konzultativních stran (Antarctic Treaty Consultative Meeting, ATCM).
Konzultativní strany se v pořádání zasedání střídají; ATCM v roce 2019 se bude konat v Praze.
4) "Je povolena v Antarktidě těžba fosilních paliv, rybolov či jiné využívání přírodních zdrojů?"
Využívání jakýchkoli přírodních surovin v Antarktidě je zakázáno díky Madridskému protokolu o ochraně životního prostředí v Antarktidě z roku 1991. Otázka bioprospectingu (např. využívání bakterií z Antarktidy pro vývoj nových antibiotik) prochází aktuálně intenzivní diskusí v rámci ATCM.
Za odpovědi děkuji Christian Wild & Pavel Kapler
