Sbírka poezie Tiché volání

Sbírka poezie, popisující tři podoby lásky; lásku k partnerům, rodině a tomu, co nás přesahuje. Nabízí krásu slov, kterou dnešní doba nesmírně postrádá. Je určena pro široký okruh čtenářů, kteří hledají, touží a očekávají.

Závěrečné poděkování

13.10.2019

Přátelé, do konce projektu zbývá pár hodin. 

       Dovolte mi ještě naposledy poděkovat Vám všem, kteří jste mi vyjádřili svoji podporu a důvěru. 

       Vážím si toho!

       Předpokládaný termín vydání knihy je koncem listopadu, podobně jako křest. 

     O všem, co se bude dále dít, Vás budu pravidelně informovat po skončení této akce prostřednictvím

e-mailu na Vaše adresy, které jste na stránkách portálu Hithit uvedli a které mi budou po ukončení projektu sděleny.

        Opatrujte se, dávejte na sebe pozor a mějte se pěkně.

        S úctou a oddaností, Vaše li 

Nedělní pohádka - část třetí

13.10.2019

Nejlepší kalafunu zakoupil ve speciálním šopu with music material, you know? Ale, chyba. Houslím stále něco chybělo.

Leží Jan a k ránu do stropu kouká. Najednou bleskem pochopil. Nejlepší žíně ke smyčci jsou z koní, kteří se plaví v Čechách! Tam, kde jsou zelené mechy, voňavé paseky a ...Madlenka.

Vyskočil z postele. Spěšně se obléknul, na stůl položil nájemné za poslední měsíc. Běžel k přístavu a na loď naskočil.

Jestli si myslíte, že se Madlenka v české zemi vdala, zatímco Jan v cizině pokroutky tropil, to se pletete. V zemi, kde je měkký mech, voňavé paseky a dobré víno, jsou věrné ženy.

A tak Jan s Madlenkou v malé houslařské dílně s kupou dětí zpívají vysoko i nízko. Jan je štíhlý jako dřív, má veselé hnědé oči, rozcuchané vlasy a na Simone dočista zapomenul. Vždyť; koukněte na Madlenku! Takovou ženskou by pohledal! Jako vítr, jako louka, jako břink.

Nástroje voní dřevem z poctivých českých smrků a na návsi stojí lípa tak jako dřív.

Jen někdy, to když se děti přou, co kdo z nich bude dělat a kam všude do světa se vydá, až bude velký, se Jan lišácky pousměje, mrkne na Madlenku a neříká nic.

Už dobře ví, že domova si začneme vážit teprve, až o něj přijdeme. A že je radost moci se ještě vrátit domů, ke kořenům, stromům a koním. A největší štěstí pak je, když nás doma čekají.

Inu, dětem to říct nemůže. Ony na to také přijdou. Nevěříte? Věřte. Co svět světem stojí, základní věci se nemění.

***

Nedělní pohádka - část druhá

13.10.2019

Panáček postál, pomudroval, obhlídnul, housličky koupil, peníze zaplatil a v houslaři Janovi myšlenku nedobrou zasel: “Měl by on, víme, měl by vyjet do světa. Copak tady, tady zůstalo všechno stát! To v Americe. Tam je muzika! Věděl by hned, jak fortel zlepšit a víme...“ pán se nakrouceným knírem z levé strany přiklonil k Janovu uchu: „...vydělal by si mony, peněz, víme, o jakých se mu ani nesnilo, saprment!“

Cvaknul podpatky na dřevěné podlaze, otočil se, nasadil si klobouk a do kočáru nasedl. Vozka mlasknul podruhé a kočár byl pryč.

Jan stál s otevřenou pusou a díval se do své dlaně, ve které se mu blýskaly zlaťáky. Ještě nikdy nedostal tolik peněz. Co by se stalo, kdyby...ale, hloupé myšlenky, Madlenka by s ním nejela a taky...ale...peněz je zapotřebí...Jan se rozpačitě poškrábal na zarostlé bradě a než odbylo poledne, měl už v sobě zasetou pochybnost.

Z pochybnosti se stala úvaha, z úvahy úmysl, z úmyslu skutek a než se měsíc překulil do úplňku, Jan si sbalil raneček a vydal se do světa. Marně Madlenka rukama lomila, Jana zapřísahala, nožkou dupala. Jan nedal jinak, než že v Americe štěstí udělá, peníze přinese a houslařskou dílnu náramně pozvedne.

„To ti říkám, Jeníčku, jestli odejdeš, vracet se nemusíš!“ štkala Madlenka, ale Jan už neslyšel. Už je na cestě daleko, daleko. V hlavě má nablýskáno z toho zlata, které jej ve světě čeká.

Zavřela Madlenka houslařskou dílnu, klíč vložila do kapsáře. Smutné oči do země točí, líčka jí blednou.

Zatím se Jan přes velkou louži přepravil a už stojí ve velkém městě. Vidí: Všude lidí, všechno bzučí, jako včelin mu připadá ten svět.

Našel si Jan, šikovný houslař, práci hned. O řemeslníky není nouze. Ve svém pronajatém bytě si zvyknul, k městu přilnul. Ve městě je život snadný. Na byt vyděláš, po betonu chodíš. Lidé chodí, kupují, opravují, zlaťáky cinkají. Jan viděl nástrojů různých, nejen houslí, ale i violoncell, harf, lyr, balalajek, mandolín, viol. Oči mu přecházely. Každý nástroj zněl jinak. A dámy ve městě, inu, Madlenka má věru co dohánět! Vysoké účesy, hladké paže. Luxusní střihy, často Jan nevěděl, kam s očima. Kavárničky, vinárny, všechno láká k posezení, příjemnému povídání.

Už byl ve městě víc jak půl roku, ale zlaťáky, které vydělal poctivou prací, se všechny rozkutálely. Ve městě je tolik příležitostí!

Jan byl známý pro svoji šikovnost a všichni jej chválili. Večer co večer vysedával přímo u velkého parku, kde hrávala kapela až do rána. A nad ránem se tuze často stávalo, že skutečně velcí černí muži skákali přímo z orchestru na stromy, nebo se to Janovi jen zdálo?

Život se točil příjemně každý den, ale po čase jedna věc připadala Janovi zvláštní. Že totiž, když chtěl vyrobit sám svůj vlastní nástroj, nikdy nedokázal housle naladit do vyšších tónů. Je to strunami? Smyčcem? Kalafunou? Jan nevěděl. Ať vzal dřevo lepší, horší, ať je opracovával, jak opracovával, poťukával na ně jak poťukával, nikdy je dobře ve vysokých tónech nenaladil.

V poslední době se mu dokonce takhle k ránu zdávalo, že běží trávou, sedí na mechu a dívá se na Madlenku, to potom nemohl usnout a probouzel se s očima slzama zalitýma.

„Ale co, Madlenka, ta mne doma už stejně nečeká“ vzdychnul si pokaždé a přes den na sen zapomenul.

Po čase Janovi narostlo bříško a pod nosem si kroutil knír. Už ani neuměl chodit pěšky, jezdil kočárem. Ve městě byl známý jako mistr John a brzy k ránu si zavdával červeného vína, které měl v šuplíku hned pod postelí. Dokonce jisté hlasy po městě začaly pošuškávat mezi sebou, že „mistr John a lady Simone chystají zasnoubení“.

Simone bydlela v přepychovém domě hned vedle přístavu. Jan za ní občas zašel, protože Simonin otec si objednal housle, slovo dalo slovo a než byly housle na světě, Simone a Jan si spolu občas vyšli, tu do kavárny, tu do divadla, někdy do muzea. Simone ovšem nejraději do velkých obchodů chodila, látky přehrabávala, boty zkoušela. To Jan stál u výkladních skříní a vlastnímu odrazu, který v nich viděl, nevěřil. Díval se na něj panáček v pěkném obleku s krouceným knírem a prázdnýma očima člověka z města, kterého nic nepřekvapí, saprment.

Jednoho krásného dne, když se Jan a Simone procházeli kolem přístavu (vraceli se z nákupu Jan poslušně nesl spoustu papírových tašek a krabic na klobouky), natáhnul najednou Jan do chřípí známou vůni. Jako by do něj blesk uhodil. Tu vůni znal. Tak to vonělo na pasece mezi smrky! A hned vidí; z lodi, která kotví v přístavu, se vykládá smrkové kvalitní dřevo. Slovo dalo slovo, Jan dřevo koupil. „Není drahé, mistr. Je z malé země, takové usoužené. Ale dřevo tam mají dobré. Berte, nechám je za pár babek“, úslužně se klaněl obchodník z lodi.

Jan si nechal dřevo odvézt, ohobloval, prstem oťukal, vyzkoušel. Struny natáhnul, smyčec připravil. Vyrobil nástroj nevídaný. 

Neděle je čas pohádek

13.10.2019

MIlí přátelé,

    dnes přikládám pohádku. Musím ji rozložit do tří částí kvůli povolenému počtu znaků, ale snad to nevadí, aspoň se můžete těšit.

Děkuji Vám za podporu, věrnost a důvěru. S obrovskou zodpovědností  a ostychem dokončuji poslední úpravy ve sbírce, abych nezklamala naděje, které jste do mě vložili. Příští týden kniha poputuje do tiskárny a já se těším na osobní setkání. Mějte báječné dny! S úctou, Vaše li 

***Nedělní pohádka - část 1.

Saprment!

Tam, kde jsou zelené a měkké bochánky mechu v hlubokých lesích, třpytivé potoky vysoko v horách a hrozny vína v úrodných vinicích, v zemi voňavé jako čerstvě upečený bochník chleba, žil houslař Jan.

Každé ráno otevřel oči v místnosti, která byla jeho houslařskou dílnou. Nebyl příliš bohatý a žil skromně. Měl hnědé a veselé oči, rozcuchané vlasy, citlivé ruce a fortel, fortel, ten měl nejen pro housle, ale i pro lidi. Kolem Jana se točili muzikanti, zpěváci, každý jinak chytlavý buď na soprán, nebo alt, s dovedností pro harmoniku, vozembouch či jiný nástroj. A jak to tak bývá, jeden člověk byl Janovi nejbližší, nejcennější a nejmilejší. Madlenka byla štíhlá jako ty nejušlechtilejší housle a zpívala sama bez naladění ty nejkrásnější tóny. A když se s Janem potkali pod starou lípou na návsi, nebylo na světě nic, co by jim chybělo. V blízkém lese sedávali na pasece uprostřed vysokých smrků a poslouchali píseň lesa.

Jan a Madlenka spolu vyrůstali, běhali po loukách, házeli kamínky do potoka. Celá vesnice věděla, že Jan a Madlenka jsou si souzeni.

Jednoho krásného podzimního dne, kdy bylo právě vinobraní, na kostelní věži ještě zvony neodbily poledne, zastavil před houslařskou dílnou kočár. Z kočáru vystoupil pán s nakrouceným knírem, s lesklým límcem u zeleného kabátu a v klobouku z tvrdého kvalitního materiálu. Kočí mlasknul na koně a dopřál si vzácnou chvíli oddechu. Ten kníratý panáček vešel do dílny a jeho pichlavé oči rejdily ze strany na stranu. Sotva pozdravil, hned spustil: „Alá alá, ho hó! No saprment, o lalá!“ Všelijak se kolíbal, natáčel a pokroutky tropil. Inu, zkrátím to. Byl to cizinec z daleké země, který přijel ochutnat dobré víno a protože měl slabost pro hudební nástroje, zastavil se u houslaře Jana, kterého mu místní doporučili jako nejlepšího v oboru.

„I toť je pěkné, pěkné! Ale, neračte se zlobit, v Americe, tam jsem viděl věci, které si neumíte představit! Houslařů na každé avenue, na každé strít, v parcích, víme, hrají na harfy černí muži, kteří skáčí hned po koncertu na stromy! A ten orchestr, vašnosti, to si neumíte vysnít, ani kdybyste spal pět týdnů v jednom kuse! A těch strun a kalafun, co najdete v každém šopu! Nádhera! To se nedá srovnat, to se nedá srovnat!“

Obrovské poděkování

11.10.2019

Milí přátelé,

     říkala jsem si, že v případě "spadnutí" projektu Vám všem po navrácení částek Vašich příspěvků zašlu Tiché volání alespoň jako ebook, abych se Vám nepatrně odměnila za Vaši podporu a přízeň.

   Jsem nadšená z toho, že se projekt podaří a všechny Vás budu moci pozvat na kávu, křest nebo autorské čtení, podle toho, co jste si zvolili jako odměnu. Nevím, jak Vám všem vyjádřit vděčnost. Přikládám jednu z básní, která se do Tichého volání již nevešla. Ať se Vám líbí! Přeji Vám příjemný podzimní víkend.

         Vaše li

Tady a teď

*

nepropásni vzácnou chvíli

když se děti ptají

každý okamžik

tak milý

kdy na velké dají

*

nesuď jejich křehkost zrání

vybrali si právě tebe

k vzteku nejvíce dohání

špunti

kterým srdce zebe

*
přestaň odmítat otázky

ohraným „teď nemám čas“

každý z nich je plodem lásky

která slétla mezi nás

*

nikde není lepší prostor

nečeká vhodnější chvíle

není třeba stoupat do hor

sundej si své tmavé brýle

*

tady a teď stojí

malí

tady a teď mluv a jednej

jsou úžasní

dokonalí

v jejich očích moudrost hledej

*

neutíkej

nemáš kam

nepátrej

tady vše máš

v jejich duších dokořán

mnoho dobra uděláš

*
nekritizuj

naslouchej

pochval

ale nekárej

jenom sobě poroučej

směj se s nimi

dováděj

*
tvá odměna bude sladká

dají ti víc

než jsi chtěl

pro chlapce i pro děvčátka

zůstaneš „PAN UČITEL“

*

až dospějí v muže

ženy

(každý strom na jaře pučí)

jednou budeš překvapený

poznáním

kdo koho učí


***


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 

Důležitost domova

7.10.2019

      Málo si uvědomujeme, jak nás ovlivňuje domov a maminka. Je báječné provázet, učit a být s prvňáčky, vrátit se zpátky k vlastním křehkým vzpomínkám. Sledovat, jak se jim rozlije na tváři úsměv, když poprvé napíšou a přečtou slovo MÁMA. Zázrak být při tom a patřit alespoň zlomkem do světa, který je formuje na celý život.  

      Jako poděkování za Vaše příspěvky Vám dnes posílám básničku s názvem DOMOV. Je to pocta mé mamince a tomu, co kolem sebe dokázala vytvořit :).  Pokud se nepodaří sbírku vydat, byla by škoda, kdybyste právě tuto básničku nečetli.

    Já ale věřím, že Vás všechny co nevidět potkám, jsem rozený optimista právě díky kusu života prožitého a popsaného v této básni:

***

Domov


*

vstoupím

branka známě skřípne

a já s ní s chutí prásknu

otevřu dveře

a zase žasnu


*

ta vůně se nemění

je pořád stejná

vanilka

koření

včel jsou tu hejna

bzučí ve stromech

tak kvetoucích něžně

*


pořádný stůl

který stojí tu dávno

a kamna

ve kterých dřevo praská

ruce tak jemné mne pomalu hladí

oči

jenž všechno ví

beze slov radí

tady je úcta

víra i láska

*
 

sedám na lavičku

hrnek je otlučený

dívám se do očí jediné ženy

se kterou můžu jen mlčet a být

vždycky když odcházím

už vím

jak žít

*
 

co ještě víc měla bych říci k tomu?

tady jsem v bezpečí

přišla jsem domů

***

Jak nebýt NE-mocná

6.10.2019

Přátelé,

    posílám Vám krátké zamyšlení o ne-moci.

    Děkuji Vám za Vaši přízeň, podporu a věrnost.    Upřímně a s úctou, li

***

NE-mocná?

      Už to prostě nešlo dál. Přestala jsem mluvit, bolela mne celá Ludmila i kousek mého stínu, když se setmělo. Ráno jsem při vstávání zírala pět minut do zdi s utkvělou myšlenkou, jestli vůbec vyjdu ven. Kolegové v práci se mne lekali a děti utíkaly zděšeně ze schodů. Inu, nedá se nic dělat. Musím navštívit svoji obvodní lékařku.

       Lékařka je skvělá. Píše na stroji z roku 1742. Má nalakované nehty a tu a tam se trefí do klávesnice. Povzbudivě se na mě vždy zachmuří, abych zjistila, že nejsem jediná, komu je zle. Z rádia se line vážná hudba a otevřeným oknem proudí čerstvý vzduch. Lékařku miluji, avšak ještě větší nadšení chovám k její sestře. Sestra se pohybuje v ordinaci přískokem, popisuje, jak má člověk naplnit kelímek na moč tak přitažlivě, že vždy na chvíli nabudu dojmu, že nemá smysl dělat celý život nic jiného; když se ptá na jméno, tiší hlas a plíží se, takže to vypadá, že jde o spiknutí. Časně zrána marnotratně čekárnou rozhazuje výtisky Metropolitanu.

         Čekárna je plná lidí, kdykoliv přijdu. Mám podezření, že je to účel. Může se stát, že v průběhu čekání se lidé uzdraví. Tajné Lurdy. Lurdský disident. Jsem přesvědčená, že se jistě přihodilo ztuhnutí několika jedinců a zdobí nyní zahrady v naší čtvrti jako sádroví trpaslíci.

           Vešla jsem. Sedla jsem si. Hodina. Nic. Druhá hodina. 

           Odešla jsem na kosmetiku.  Přišla jsem znovu do lékárny. Čekárna plná lidí. Usedla jsem. Hodina. Nic.

           Navrátila jsem se do svého domova, osprchovala se, uvařila si kávu a použila parfém. Už už jsem se chtěla vydat znovu k lékařce, když jsem si všimla, že líná kosmetička mi načernila obočí tak, že bude  nezbytné potírat je podmáslím, abych nestrašila prvňáčky nebo nezpůsobila krupobití ve chvíli, kdy se zamračím.

           Rozchechtala jsem se. 

           Uzdravila jsem se.  

          A protože materiál, který by řešil mé šílené obočí, není k mání, chodím světem, směji se, protože nechci riskovat bouři a rozumím tomu, že pokud vysedím v čekárně pochopení prosté pravdy, že svoji moc nemusím odevzdávat, pak nebudu NE-mocná. 

           Báječné zjištění.

***

  ,    

Aktualita jako poklona hudbě

29.9.2019

      Přeji Vám pěknou neděli a s vděčností přikládám aktualitu, která je poklonou hudbě. Mějte se báječně a těším se na brzkou viděnou na křtu sbírky Tiché volání.   S úctou Vaše li

Kam jde hudba spát

*

zvedli židle v celém sále

odešly i šatnářky

(„sejdeme se na opeře

teď tu budou přednášky“)

*

opera bude až zjara

každý je za volno rád

nikdo se však nepostará

o to

kam jde hudba spát

*

rozdychtěná

roztančená

polštářky má nadýchané

koncertem tak uvolněná

vlasy jemně načechrané

*

ulehne až na dno duší

těch

kteří ji slyšeli

lidí

kteří nejsou hluší

dnes ji tančit viděli

*

jak vířila

jak se nesla

sukně větrem létala

hned stoupala

hned zas klesla

vzplála

potom doutnala

*

rodila se jako něha

vykřikla jak výčitka

jako bolest osaměla

prázdná ptačí krmítka

*

rostla jako stromy v lese

mohutněla ve větru

dováděla v divém plese

choulila se ve svetru

*

nahá běžela po pláži

mladá

krásná

bujná žena

hned však temná jako stáří

ochromená leží

sténá

*

nadějí zurčí jak potok

vprostřed horských velikánů

vzdorovitá jako otrok

pod karabáčem svých pánů

*

tolik toho pověděla

tolik lásky vyřknula

tolik naděje přinesla

jak se sálem linula

*

zrušte přednášky a hrejte

valčík

polku

operu

nic než hudbu nedělejte

pěstujte tu nádheru

*

krásu

která není k mání

kterou nikdo nezaplatí

náš svět bude k uzoufání

pokud se v něm hudba ztratí

***

Odkaz na web

22.9.2019

Přidávám ještě odkaz na moje webové stránky, kde se můžete dozvědět, co všechno tvořím, plánuji a připravuji.

svetlemisoli.webnode.cz/o-cem-pise/

Mějte pěkné dny. li

Příspěvek jako poděkování

22.9.2019

Drazí přátelé, 

    s nedělním podvečerem znovu usedám k počítači, abych Vám vyjádřila vděčnost a lásku. 

    Dnešní příspěvek je zhudebněný mým kamarádem Dominikem Levíčkem a pevně věřím, že Vám jej brzy při křtu sbírky zazpívá. Je to moc pěkná písnička. Mějte se báječně, s úctou, Vaše li

Tvář úzkosti

*

moje úzkost

tajně skrytá

vzácná v moři lastura

zmizí

zas se vynoří

tiše

jak by plynula

*

nemá obrys

hranu

tvář

z mé vůle si šašky tropí

donesu ji na oltář

ať se jí tam někdo chopí

*

ve dveřích se otáčím

marná jsou modliteb slova

v bedrech zaklesla se

vím

odcházím

a je tu znova


*

jako chmýří z pampelišek

které vítr odnese

jako moudrost starých lišek

které chodí po lese

stejně jako tónů plná libozvučná písnička

zvuky zvonů nebo k tomu dětmi psaná přáníčka


*

venku překvapí mě náhlé konejšivé vědomí

že mé kroky budou pevné a víra se nezlomí

když v tom lidském hemžení

úsilí a snažení

zas pocítím náklonnost

přátelství a souznění


***


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 

Poděkování a ukázka, která se týká dnešního chladného dne, navozujícího podzim

18.9.2019

Drazí přispivatelé, 

dnes jsem si uvědomila, že dny neskutečně rychle ubíhají a nevím, zda se projektu podaří naplnit nutnou částku. Věřím, že ano a prosím Vás o sdílení mezi Vašimi přáteli a známými, pokud tomu skutečně chcete. Jsem v tom poněkud plachá a neumím se moc propagovat, takže pokud mi maličko pomůžete, budu nesmírně vděčná. Kdyby to nevyšlo (částka se nenasbírala do termínu), penízky se Vám všem ihned po uplynutí lhůty vrátí zpět a Tiché volání zůstane v zásuvce. Ale protože nastává podzim za pár dnů, je tu pro Vás aktuální ukázka z části "Příležitostná poezie" mé sbírky.  Mějte se všichni moc pěkně a věřte mi, že si velmi vážím všeho, co pro mne děláte. Upřímně a s láskou, Vaše li

Podzimní

*

až samotou a únavou se šíje tiše skloní

jako kmen stromu nemocného

pták smrti krouží nad hlavou

to nevěstí nic zlého

*

jen křídla jeho temná tak

šrafují na obloze

moudrost vyrytou do oblak

tak zřetelně

a dlouze

*

až cesta bude zakončena

a všechno bude řečeno

nahota kmene odhalena

a rubáš dostane jméno

*

vděčnost se vznese do nebes

a láska, co se vrací domů

pozítří

zítra

možná dnes

promluví hlasem stromů

*

pak budou šumět ve větru

vyhánět lišky z doupěte

a než se vrátí domů

polechtá vítr ve svetru

bříško malého dítěte

a zasmějí se tomu

***

Ukázka ze sbírky Tiché volání, část Příležitostná poezie (velmi aktuální)

13.9.2019

Žalující Země

*

Země vchází do síně

ramena má svěšená

zmlkla hrůzou soudkyně

porota je zděšená

*

oceány špinavé

lesy vyhořelé

celé tělo bolavé

oči unavené

*

usedla Zem na lavici

jižní stranu položila

sever skryla pod čepici

suché větve v klín složila

*

nikdy jsem nechtěla žádat“

mluví hlasem šumivým

o život se bít a hádat

přiznávám se

neumím

*

každý

kdo má oči

vidí

jenže vy je přivíráte

celý vesmír už se stydí…

jsem tu

co s tím uděláte?!

*

dveře jste přibouchli

před zodpovědností

mne jste vyplenili

jste tu jen hosti

*

hole jste zlomili

nad lží a krutostí

a teď jste užaslí

obecnou hloupostí

*

levně jste koupili

a draze platíte

pohodlí zvolili

v splašcích se topíte

*

nakrmení

přesycení

unavení životem

hledáte jenom vzrušení

drancujete mě

svou zem

*

a moje krajina?

v křečích se zmítá

bez stromů pustina

kdysi tak sytá“

*

rozpačité ticho v síni

odpovědět neumí

chceme důkazní řízení“

dav souhlasně zašumí

*

žalující

je nám líto

chápu vaše rozhořčení

odkládám na neurčito“

Země křičí: „Čas už není!“

*

odklepnuto

odročeno

zapsáno a založeno

vyvádějí matku Zemi

a lidstvu je odzvoněno

***

Aktuální "Učitelská" - ukázka ze sbírky, část Příležitostná poezie

5.9.2019

Učitelská

*

vypad mozek učitelce

rameno ji tuhne

sluch jí slábne

mluví tence

před překážkou uhne

*

kde dřív byl skok

dnes jen leží

kde stoj

tam se posadí

do schodů se vleče stěží

vůbec jí to nevadí

*

kde tvář hladká dříve

byla dnes je papír krepový

tančívala jako víla

dnes se hrbí ve křoví

*

kde svit očí dříve zářil

dnes jsou vrásek pavučiny

na nohou roj křečových žil

pět vlasů

z nich tři šediny

*

dva orgány odolaly a zůstaly čiperné

duše věří na záhady

srdce láskou sycené

*

když je to tak

žádný zmar

ani velká tragédie

člověk není nikdy stár

má-li srdce

které bije

*

a když duše stále bdělá

neusychá úzkostí

sytí celý zbytek těla

překvapivou radostí

***

Poděkování

5.9.2019

Drazí přispěvatelé!

Nesmírně Vám děkuji. Ani nevíte, jak moc mne Vaše podpora drží nad vodou, zvlášť nyní, v náročném období začátku školního roku. Cením si toho, že pomáháte na svět sbírce veršů. Věřím, že Vás nezklame. Určitě nezklame! Mějte se moc pěkně a opatrujte se. Upřímně, Vaše li 

Co potom? (ukázka z tvorby)

2.9.2019

až budeme svět znát

a vlastnit můžem vše 

co chceme

náš dům bude náš hrad

co zdá se nutné

dokážeme


*

co potom?

co si počneme?

kým potom vlastně budeme?

Termín křtu knihy

2.9.2019

Milí přátelé, fanoušci a známí,

     omylem je uveden termín křtu knihy v prosinci roku 2020. To by bylo pozdě! Samozřejmě předpokládám, že kniha vyjde během podzimu a pokřtí se již v prosinci tohoto roku, takže roku 2019.

Nesmírné díky za Vaše příspěvky, podporu a porozumění. Vaše li  

Ukázka ze sbírky Tiché volání, část Philia

31.8.2019

Úvaha

*

léto přejde

a podzim teskně zpívat bude

stromy se k zemi nakloní

však láska

vždycky zbude

*

noc přijde

bude černá

a smutno jako v hrobě

tma netečná a věrná

žalu, zášti a zlobě

*

vše marnosti prach překryje

a svízele a starosti

však

pořád je tu naděje

stále je důvod k radosti

*

zas kvásek vzejde

a jabloň svoje květy vydá vplen

tak ve světě to chodí

a podzim

ten nadaný malíř

zas svoje barvy namíchá

*

každou chvíli se život zrodí

a ta, co nemá ani halíř

a neptá se, zda se to hodí

zas láska křičí

do ticha


 


 


 

2 185 €
vybrané z 1 903 €

114%

114% splnené

53 ľudí prispelo

Literatúra

Brno, Jihomoravský kraj, Česko

Vyberte si odmenu za váš príspevok

  • 8 Jakkoliv velký příspěvek

    Žádný příspěvek není malý! Pomůže dosáhnout cíle a  Vy budete mít dobrý pocit.

    Doručenia odmeny: Do týždňa

    3,81 €
    (100 Kč)
  • 20 Sbírka poezie Tiché volání zaslaná k Vám domů

    Zašlu Vám jeden výtisk sbírky Tiché volání s věnováním na Vámi určenou adresu.

    Doručenia odmeny: Do štvrť roka

    17,12 €
    (450 Kč)
  • 6 Sbírka poezie Tiché volání + Kniha pohádek pro Vaše děti

        Jako bonus za Váš velkorysý příspěvek dostanete kromě sbírky Tiché volání také moji  knihu pro maličké "Pohádky z parapetu" s věnováním. Cena odměny je navýšena o poštovné. 

    Doručenia odmeny: Do pol roka

    30,44 €
    (800 Kč)
  • Vypredané!! Dva výtisky sbírky poezie Tiché volání a pozvání do kavárny

    Dva výtisky sbírky poezie Tiché volání s věnováním, kterou Vám osobně předám při posezení v kavárně Bukovský. Na kávu a zákusek jste zváni.

    Doručenia odmeny: Do pol roka

    38,05 €
    (1 000 Kč)
  • 4 z 5 Autorské čtení

    Na Vaše pozvání přijedu kamkoliv v rámci Brna a uspořádám pro Vás a Vaše přátele autorské čtení nejen poezie, ale i prozy a pohádek, které jsem vydala. Předpokládaný čas 60 minut. Po autorském čtení může v případě zájmu proběhnout prodej knihy Tiché volání a Pohádek z parapetu.

    Doručenia odmeny: Do roka

    57,08 €
    (1 500 Kč)
  • 2 z 10 Křest knihy

    Pozvání na křest knihy, spojený se čtením, hudbou a zábavou. Křest se uskuteční v kavárně Bukovský v Brně, přepokládaný termín prosinec 2020. Přesný čas a místo budou včas potvrzeny. 

    Doručenia odmeny: Do pol roka

    68,49 €
    (1 800 Kč)