Román Andělé nemají dlaně

Přátelé, do konce projektu na HitHitu nezbývá už ani celých 14 dní a je vybráno jen 18% částky. Nikdo o nic nepřijde, když se totiž nevybere celá částka, posílají se všem, kdo si koupili knihu dopředu anebo jen přispěli, vklad zpátky na účet. Ale je ještě dost dní na to, aby se částka vybrala a kniha mohla vyjít pro všechny, kteří zájem projevili.
Sdílejte, prosím, abych mohl zadat vše do tisku niha byla pro všechny připravena k odeslání.

https://www.hithit.com/cs/project/13626/roman-andele-nemaji-dlane

„Ticho je také řeč.“

Rozhovor s autorem románu Andělé nemají dlaně, Jiřím Nebenführem:

Redaktor: Váš román Andělé nemají dlaně je velmi niterný a lyrický. Čtenář má dojem, že se v něm zpomaluje čas – podobně jako v tichu, které najednou začne mluvit. Kde vznikl tenhle vnitřní svět?

Autor: Možná právě v té touze po jiném čase. Věřím, že existují místa a epochy, kde se lidské vnímání neodehrávalo ve spěchu, ale v soustředění. Aristokratické Rusko přelomu století vnímám právě tak – jako svět, kde cit nebyl jen součástí vztahu, ale cestou k pochopení existence. Mám hluboký vztah k tvorbě Nikity Michalkova – jeho filmům jako Něžný věk nebo Rodinné štěstí, kde hrají herci jako Oleg Tabakov nebo Andrej Bogatyrjov. Jejich herectví je v něčem nepopsatelné – hloubavé, prostoupené tichým, přitom nesmírně silným citem. To je svět, který jsem chtěl do knihy přenést.

Redaktor: A přesto je váš hrdina velmi současný. Jeho vnitřní zápas, jeho introspekce – to všechno působí nadčasově.

Autor: To proto, že vychází z reálného prožitku. Inspirací pro mě byla skutečná láska k jedné výjimečné ženě. Láska, kterou jsme oba cítili, prožili ji od prvního okamžiku – ale protože byla vdaná, nemohla být naplněna. A přesto to nebyl jen vztah, který skončil. Byl to dar. Zážitek, který mi ukázal, co je to láska jako absolutní hodnota – jako světlo, které nemusí svítit pořád, ale které jednou navždy promění vaši krajinu.

Redaktor: Váš styl je zvláštní – jako by text dýchal. Přechází od niterné lyriky k filozofickému zamyšlení, od realismu ke snovému vnímání.

Autor: Jurij není vypravěč v klasickém smyslu. Je to člověk, který se ptá. Nevykládá děj – on ho žije, prožívá, zkoumá jeho význam. A v tom je možná blízký těm existenciálním postavám z ruské literatury, ale i těm filmovým obrazům, o kterých jsme mluvili. Nechtěl jsem psát příběh s pointou – spíš svědectví o cestě, která může být krásná právě proto, že nedojde k naplnění.

Redaktor: Název knihy – Andělé nemají dlaně – je velmi silný. Co pro vás znamená?

Autor: Je to metafora. Anděl nemůže obejmout. Nemůže pohladit. A přesto je nablízku. Láska, která nemůže být naplněna, se stává tím andělem – je s námi, mění nás, a přesto se jí nesmíme dotknout. Jurij si nese tento dotek-nedotek jako jizvu, ale i jako požehnání.

Redaktor: V knize hraje výraznou roli i příroda a prostor – krajina, ticho, studánka, sníh...

Autor: Krajina je paměť. Ural, les, studená rána – to nejsou kulisy, ale postavy, které s Jurijem mluví. On v nich hledá otisk – hledá, kam odešel hlas, který ztratil. A příroda odpovídá jinak než člověk – nesoudí, nespěchá. Je v ní mír.

Redaktor: Knihu doprovází vaše vlastní kresby. Proč jste se rozhodl zařadit je?

Autor: Každá kapitola má svůj odstín. A kresba – jemná, monochromatická, trochu jako stín ve sněhu – pomáhá čtenáři zpomalit. Nejde o ilustraci. Spíš o zrcadlo atmosféry. Věřím, že kresba může nést ticho stejně jako text.

Redaktor: Komu je tato kniha určena?

Autor: Těm, kdo milovali a přišli pozdě. Těm, kdo poznali sílu citu, ale museli ho pustit. A přesto věří, že to mělo smysl. Kdo se nebojí ticha, zpomalení, otevřených konců. Těm, kteří cítí, že pravda někdy nepřijde jako odpověď – ale jako zastavení.

Redaktor: Děkuji za rozhovor a přeji vašim budoucím čtenářům stejný vnitřní klid, jaký cítím i z vás.

Autor: Já naopak děkuji, že jste mě vyslechl. Chtěl bych, aby každý, kdo si román přečte, našel cestu k sobě samému, k pohlazení a ke každodennímu rannímu úsměvu na sebe do zrcadla.

Recenze románu Andělé nemají dlaně

Andělé nemají dlaně je introspektivní a poeticky laděný román, který překračuje žánrové vymezení a směřuje spíše k existenciální duchovní výpovědi o lidské lásce, odloučení a tichém smíření. Autor s hlubokým citem pro jazyk i výtvarnou metaforu rozehrává příběh, který je zároveň vyprávěním, deníkem i kontemplací. V době, kdy literatura často klouže po povrchu nebo utíká k fabulačně úderným konstrukcím, nabízí tento román návrat k prožitku, k vnitřní řeči, k tichu mezi slovy.

Děj se odehrává v Rusku na přelomu 19. a 20. století, avšak spíše než o historickou rekonstrukci jde o krajinu duše, časovou kulisu pro pomalé rozplétání vnitřního života hlavního hrdiny – učitele a umělce Jurije. Ten se po letech vrací na statek své matky za Ural, aby nalezl klid a mohl se věnovat výuce dětí knížecí rodiny. Záhy se však ocitá v rozporu mezi dvěma ženami: kněžnou Viktorií, zosobněním duchovní, téměř andělské lásky, a Jelenou, dcerou správce, jejíž přítomnost ztělesňuje zemitost a přirozený lidský cit. Vztahový trojúhelník je však jen rámem, za kterým se odvíjí hluboká filozofická meditace o přirozenosti lidského citu, o smyslu tělesnosti, vině, paměti a duchovní rovnováze.

Jazyk románu je výsostně lyrický, s důrazem na rytmus věty, smyslový detail a nenápadné opakování motivů. Autor jako by maloval slovy: krajiny, doteky, pohledy, vnitřní krajiny postav. Vypravěčská perspektiva v ich-formě umožňuje jemné psychologické modelování a zároveň vystupování mimo děj – do roviny vnitřního monologu, někdy až modlitby. Vedlejší postavy nejsou jen funkčními figurami, ale nesou svůj symbolický i lidský rozměr – od mladých aristokratů až po tichou, téměř mýtickou Mášu v závěrečných kapitolách.

Výjimečnost knihy spočívá i ve výtvarném doprovodu – autor je zároveň výtvarníkem a ke každé kapitole připravil specifickou perokresbu, která výtvarně rezonuje s daným motivem a podporuje obrazotvornost celku. Nejde o ilustrace v klasickém smyslu, nýbrž o vizuální vstupy do téhož světa – doprovodné stíny slov. Každá z grafik je doplněna citací, která funguje jako lyrický akord, zastavení, ztišení před vstupem do dalšího dějství.

Závěr knihy je otevřený, smířený, bez definitivy – jako by i čtenář měl být vyzván ke spolunesení příběhu dál. Epilog psaný formou deníkového záznamu uzavírá oblouk vnitřní proměny hlavního hrdiny, který opouští touhu po naplnění a přijímá tichou přítomnost jako novou formu lásky.

Andělé nemají dlaně nejsou knihou pro rychlé čtení. Vyžadují vnitřní naslouchání a ochotu vstoupit do světa, kde čas plyne jinak, kde slova jsou mostem mezi tichem a pamětí. Je to román o tom, co zůstává nevyřčeno – a právě v tom spočívá jeho síla i krása.

Jelikož je kniha již nachystána i v konečné podobě do tiskárny, včetně všech ilustrací, je pro vás nachystána i v elektronické podobě. 

Jsem tak plně připraven a budu rád i za vaši trpělivost, která čítá 45 dní od konečné částky, která tak umožní vydání celého románu, aby mohl spatřit světlo světa.

Kniha je nachystána po autorské korektuře.

Tvoří se ilustrace, jemné grafiky, které budou provázet atmosféru celého románu.

Teď už zbývá jen trpělivost a najít prostředky pro realizace celého projektu, a to by mělo jít i s vaší pomocí.