English
Česky
Slovensky
Jste první, kdo se může seznámit s "osou" třetí kapitoly. Tady je malá pracovní ochutnávka z třetí kapitoly "Večer a noc":
Horal stál za ní. Vyvedla ho z recepce ven. Od chvíle, kdy se jejich pohledy poprvé v bývalé recepci hotelu setkaly, proběhlo něco kolem minuty. „Myslel, jsem, že tu budu sám“. „Tak to jsme na tom stejně“, odvětila. Ne zle, spíš překvapeně, protože tu asi opravdu nikoho nečekala. Zaklapla knížku, kterou měla u petrolejky otevřenou. Knížku, blok, deník, něco. Nebylo vidět, co to je."
Okamžitě vstala, hned jak vešel. „Tak to budeš ty?“ Horal se rozhlédl po místnosti: „My na sebe čekáme?“ „Myslím, že ne. Pojď za mnou“. Dobře, nebylo to nebezpečí…Můžu začít číst. Dám si čas. Nesmí spěchat. Pomyslel si v duchu. S posledním slovem se na něj obrátila. Její oči. Pronikaly vším. Někde to už zažil. Ale kde? Ukázala ven. „Nepůjdeme daleko“. Něco mi říkalo, abych to pod schody nakreslila do sněhu". Pak dodala: "Nikde to ale nevidím, to asi kvůli tomu včerejšímu sněhu." Podívala se na něj. Do očí. Uhnul očima.
Čas, to je to, co mu teď zatraceně chybělo. „Nesnaž se mě číst", její nevyřčená slova ho bodla tak blízko srdce. Nebo to bylo v hlavě? S tím pitomým prospektem sem jen dokráčel. Bylo to kdysi dávno. Chamonix si tehdy nevybrali z vlastní vůle. Byl to útěk před… připadal si s Teou tehdy jako spiklenci. Naivní. Přišli na to. Byl to převratný objev. Průlom. A vybral si Chamonix dnes dobrovolně? Ty prospekty a pak ta žena, která si dole četla na recepci hotelu. Někdo má záměr. S ním? S ní?
Mám to nakreslit ještě jednou?", zeptala se. Jen kývl. Začala se ho zase zmocňovat jakási stará vzpomínka. Vymazaná vzpomínka. Jím vymazaná. Nedokázal se soustředit na čtení. Bylo to všechno nějak moc rychlé. V hotelu měl být sám. Neměl tam nikdo být. Dnes večer tam chtěl být hlavně sám. Technika snad zklamala? Na co má ještě spoléhat? Myšlenky se mu honily hlavou. Jedna za druhou.
Teď ale spěchal. Vnitřně spěchal. Chtěl to odhalit. Chtěl především ji odhalit. Kdo byla? Čím byla? A proč tady teď byla? Nemohla být vyhnankyně, ani útěkářka. Možná bacilonosič? Buď má velmi silné a dobré léky, které neprozradí její nemoc, nebo na tom bude podobně jako on. První dvě dávky vždycky vyvolaly silné protilátky. Takoví lidé mohli, pokud měli pas, cestovat mezi městy. Pak je ale musela dostat ještě před více jak šesti lety.
Podíval se nahoru. Po včerejším sněžení bylo osvobozující vidět zase jasnou oblohu. Byť mrazivou. Takhle si začátek Adventu opravdu nepředstavoval. Najednou nebyl sám. Selhal? Za poslední čtyři měsíce to bylo poprvé, co někoho potkal.
Přemáhal se, aby za ní sešel ze schodů pomalu. Natáhl vůni zimního vzduchu. Co má čekat? Nebylo běžné, spíš nemožné, aby se mezi Městy volně pohybovali lidé. Natáhla se pro větvičku. Shýbla se, ale ještě jednou se na něj otočila a podívala do očí. Pak se její pohled znovu vrátil na sníh. Vzala proutek do ruky a začala znova. Pro něj. To, co uviděl před očima, ho ohromilo. Ne ten obraz sám, ale způsob, jak vedla ruku. „Dobře, nech toho“ řekl jí, možná hodně odtažitě. Napřímil se, aby odešel. To mrazivé ticho mezi nimi a všude kolem muselo snést několik otázek v teple. Pořád klečela nad sněhem. „Neslyšelas? Pojď dovnitř. Nebudu tady mrznout. Nejsme tu náhodou.“ Vstala, vypadalo to hodně neochotně, zjevně na podobné příkazy nebyla zvyklá. „Promiň. Jde o to, co jsi namalovala. Ten symbol, ten znak… Za chvíli možná pochopíš, proč se takhle chovám, a odpustíš mi tohle chování.“ „Neodpustím“, pomyslela si Navigátorka. Věděla, že Horal neví, kdo je. A to ji zraňovalo.
