Kniha povídek Příběhy ze Šumavy

Jak to začalo

Vzpomínám si, jak jsme se koncem června 2015 sešli na Bučině u příležitosti slavnostního odhalení pomníku k 90. výročí úmrtí zdejšího rodáka, učitele, básníka a spisovatele Johanna Petera. Tehdy jsme si na místě, kde stál jeho rodný dům, řekli, že mu vydáme poprvé v českém jazyce knížku, protože mu česky dosud žádná nevyšla.Slavnosti se tenkrát zúčastnila i překladatelka Květa Pěničková z Nových Hutí nebo mecenáš a podnikatel František Talián, kteří vydání knihy zaštítili. Během následujících let naneštěstí oba zemřeli, aniž by kniha čtenáře potěšila. Podařilo se to až v loňském roce, kdy nakladatelství RegionAll z Plzně, které vede paní Hana Voděrová, knížku Ze staré Šumavy vydala. Další povídky na vydání ovšem teprve čekají, a jedním z citlivých překladatelů byl i pan Helmut Wagner (1945-2026) z Českého Krumlova. Shodli jsme se koncem roku 2024 na festivalu Šumava Litera ve Vimperku, že máme oba velký zájem, aby kniha vyšla co nejdříve. V listopadu mi psal, že má přeloženou knihu Geschichten aus dem Böhmerwald čili Příběhy ze Šumavy, kterou rád dává k dispozici. Vzhledem k výjimečné práci Helmuta Wagnera a jeho dlouholeté snaze o česko-německé přátelství jsem se rozhodl knihu nyní vydat, opět ve spolupráci s paní Hanou Voděrovou, která je dlouholetou vydavatelkou známého šumavského časopisu Vítaný host. K poctě překladatele pana Helmuta, autora Johanna Petera i malíře Pavla Kalisty, protože všichni tři mají leccos společného, aniž se osobně znali. Třeba lásku k Šumavě, která nerozděluje dle národnosti nebo víry, ale která měří a naděluje všem lidem stejně.  

Co je náš cíl?

Cílem projektu je vydat knihu pozoruhodných povídek Příběhy ze Šumavy zapomenutého německého rodáka z Bučiny Johanna Petera, které dosud nevyšly v češtině. Básník, spisovatel a učitel Johann Peter (1858-1935) je stále opomíjený a českému čtenáři převážně neznámý autor, což je určitě škoda. Německy píšící spisovatel mapoval život na Šumavě ve stejné době jako např. Karel Klostermann nebo známý fotograf Josef Seidel. Povídky přeložil pan Helmut Wagner, který naneštěstí po těžké nemoci nedávno zemřel. Kniha je bohatě ilustrovaná poetickými a snovými obrázky českobudějovického malíře Pavla Kalisty, který od 50. let Šumavu často a rád navštěvoval, nejprve s rodiči, potom sám a později se svými dětmi. Oba jsou tak rovnocennými autory chystané knihy.    

Detaily

Čeští čtenáři znají Šumavu a těžký život zdejších obyvatel z druhé poloviny 19. století, jak ji zachytil spisovatel Karel Klostermann, ale už neví, jak ji viděl jeho souputník Johann Peter, básník, spisovatel a učitel, rodák z Bučiny. Protože psal německy, na rozdíl od Karla Klostermanna. Splácíme dluh a knihu jeho povídek vydáme poprvé v češtině. Knihu přeložil pan Helmut Wagner, který naneštěstí zemřel po těžké nemoci před dvěma měsíci, a ilustroval milovník Šumavy Pavel Kalista.

Kniha obsahuje necelou desítku povídek, které znalec a milovník Šumavy Johann Peter zažíval a napsal na přelomu 19. a 20. století. Dozvíte se v nich, jak těžký byl život na staré Šumavě, jací lidé zde pracovali v lesích a na polích, jak zápasili s nemilosrdnou přírodou a jakou víru v Boha tehdy lidé měli. V povídkách vystupují konkrétní lidé, jak je autor poznal nebo jak je spisovatelsky vypodobnil, se svými radostmi i strastmi, dobrými i špatnými vlastnostmi. Na stránkách se dočkáte vraždy i odpuštění, lásky i nenávisti, furiantství i pokory. Z příběhů se dozvíte, co lidé tehdy milovali, čeho se báli a na co se těšili. Víc už prozrazovat nebudu, jen že v každé povídce vás čeká námět k zamyšlení a najdete v ní most do naší současnosti.  
Kniha kromě povídek obsahuje úvod, kde vysvětluji vznik knihy, doslov od praprasynovce autora pana Gernota Petera z Böhmerwaldmuseum Wien, vzpomínky na překladatele Helmuta Wagnera od Zdeny Mrázkové a Petra Hudičáka z Musea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově i žáků ZŠ T.G.M. Český Krumlov, kteří jeho život před dvěma lety zpracovali v rámci projektu Příběhy našich sousedů, pořádaném společností Post Bellum – Paměť národa, nebo vzpomínky Kateřiny Černé Kalistové na tatínka Pavla Kalistu.      

... a ještě něco navíc

V knize se dozvíte řadu zajímavých reálií, které stojí za to. Víte, jak vypadal šumavský dřevorubec? V jedné povídce se píše: Šumavský dřevorubec je typickým fenoménem tohoto horstva. Jeho domovem je les; v zimě v létě v něm pobývá a pracuje, poráží stromy a zpracovává dřevo, které dopravuje k plavebním kanálům nebo pilám, aby pak odkud putovalo do širého světa. V dobách, kdy ještě hvozd ve své panenské okázalosti pokrýval svahy mohutných vrcholů hor, vedl dřevorubec zcela od okolního světa odloučený život; hajní, pytláci a pašeráci byli jedinými lidskými bytostmi, se kterými přicházeli do styku. A krajině odpovídalo i jeho divoké vzezření, které dodnes neztratil, i když mohutnými horskými lesy nyní procházejí tisíce turistů…. 
Již podle svého oblečení upomíná dřevorubec na pravého syna divočiny. V létě nosí na prsou   rozhalenou košili z režného ručně tkaného plátna. Hlavu pokrývá vysoký filcový nebo slaměný klobouk, nohy zahřívají ponožky z ovčí vlny a důkladné dřeváky, tělo obepínají do ponožek zastrčené modré plátěné kalhoty a lehký modrý kabátec. Přes den se však pracuje pouze v košili s vyhrnutými rukávy, které odhalují šlachovité svalnaté paže, které si poradí i s tou nejtěžší prací. V zimě chrání nohy proti chladu dlouhé lýtkové punčochy a šněrovací boty pobité hřebíky, na hlavě sedí pletená čepice z hrubé vlny, krk zahřívá dlouhá šála a tělo nepromokavé oblečení z nezničitelné hrubé lodenové látky ze lnu a vlny…

Kdo jsem?

Od dětství jsem se chtěl stát novinářem, což se mi splnilo, a děkuji za to. Zajímali mě lidé a jejich osudy, kraje, o kterých jsem v dětství jen četl, a proto jsem dychtivě a rád po roce 1989 navštěvoval země, kam bych se dnes už asi bezstarostně nevydal, jako např. Sýrii. Ale i tam v rozpálené Palmyře nebo v nedalekém palestinském Betlémě jsem si při srdečných setkání s místními uvědomil, že všude žijí stejní lidé, dobří nebo nehodní, a stejně tak tomu bývalo na Šumavě. Dobro a zlo poznamenaly v uplynulém 20. století česko-německé vztahy, a bolestné rány způsobené válkou je třeba stále hojit a uzdravovat. Proto jsem se vždycky rád setkával s pamětníky, kteří v Československu zažili těžké doby, a kteří pak hledali smířlivou cestu k druhým, vyznávali odpuštění zla a křivd, ke kterým ve jménu politiky nebo národnosti docházelo.   

Proč to dělám?

Již v minulosti jsem díky HitHitu získal od empatických dárců a milovníků literatury peníze na knihy, které vyšly a které udělaly mnoha lidem radost. Proto doufám, že spolupráce vyjde i nyní, protože tyhle zapomenuté povídky jsou skvělé. Rád jezdím na Šumavu a procházím se opuštěnými místy, kde kdysi žili lidé. Nyní zde zažívám a cítím smutnou prázdnotu, způsobenou událostmi uplynulého 20. století. Staré ovocné stromy žalují, stejně jako zbytky budov a kamenné zídky mezi bývalými políčky, a když někdy narazím na střepy sklenic nebo kousky nádobí, říkám si, kdo z nich asi jedl a pil, kdo tady žil, jaký byl, z čeho se radoval a co ho trápilo, jak a kde skončil. Na Šumavě žili lidé v každodenním zápase s drsnou přírodou, na politikaření nebyl čas, lidé si museli pomáhat. Spoléhali na Boha a na sousedy. Zdejší rodák Johann Peter tyhle příběhy zachytit uměl a také je zachytil. Ale snad i proto, že psal německy, se jeho knihy k českým čtenářům zatím nedostávaly, vystačili jsme si totiž s Karlem Klostermannem, který psal česky. Doufám tedy, že takhle kniha povídek spoustě čtenářů připomene osudy lidí, kteří zde žili před 150 lety, a přiměje se přemýšlet o zdejším těžkém životě. Nebo je bude motivovat k návštěvě Šumavy a míst, kam se dosud nepodívali, a o kterých Johann Peter tak kouzelně a přitažlivě píše. Např. k památníku Johanna Petera na začátku Bučiny, v místech, kde stával jeho rodný dům. Třeba se tam potkáme při prezentaci téhle knihy, která vyjde i díky vám. Těším se.