Staňte se součástí zrodu legendy – ságy Pečeť tří kruhů

Jak to začalo

Knihu jsem psala v období, kdy mi byl diagnostikován agresivní typ rakoviny, a právě tehdy se pro mě psaní stalo útočištěm — místem, kde jsem mohla alespoň na chvíli uniknout strachu, bolesti i nejistotě. I proto je tento příběh silně emotivní a hluboce osobní.Není jen o fantazii, ale především o vůli přežít, o vnitřní síle a o hledání světla i v těch nejtemnějších chvílích.

Co je náš cíl?

Mým hlavním cílem je, aby každý, kdo právě prochází jakýmkoli těžkým životním obdobím, díky této knize pochopil, že i ty nejtěžší chvíle se dají zvládnout — a že v sobě má sílu dojít až na druhou stranu.

Detaily

Pečeť tří kruhů je young adult fantasy trilogie o dívce, jejíž život se změní ve chvíli, kdy získá nové srdce – dar i prokletí zároveň. Stává se nositelkou prastaré Síly tří kruhů, která ji propojuje s jiným světem a staví ji do středu konfliktu, jenž rozhodne o osudu reality.  Elara je vtažena do světa Santurie, kde postupně zjišťuje, že boj mezi Světlem a Temnotou není tak jednoduchý, jak se zdá. Skutečná hrozba přichází z hlubin existence – Trhlina, která pohlcuje vše.  Příběh sleduje její proměnu z křehké dívky v bytost, která musí čelit vlastní síle i pravdě o svém původu. Cílem projektu je vydání prvního dílu trilogie v tištěné podobě s profesionální grafikou a korekturami. Podpořením projektu pomůžete přivést tento příběh k životu.

1 kapitola- Bouře Jednoho dne, během úplně obyčejné cesty do školy , se to stalo. Uprostřed známé ulice jí přímo vedle ní něco záblesklo před očima. Nebyl to odraz z oblohy, bylo to tady, nadosah ruky. Elara prudce zastavila a srdce jí vynechalo úder. Rychle otočila hlavu, ale opět neviděla nic. Zůstala jen prázdná ulice a ticho, které se najednou zdálo být až příliš hluboké a cizí. Ticho v Pinbrooku už nebylo uklidňující, začalo ji tížit. Elara tam stála s prsty křečovitě sevřenými kolem ucha tašky a v uších jí bušila vlastní krev. Ten záblesk nebyl náhodný; bylo to, jako by se na vteřinu roztrhla samotná realita a skrze trhlinu vykouklo něco, co do jejího světa nepatřilo – něco, co mělo barvu té nemocné oblohy. Když udělala další krok, její bota dopadla na asfalt s dutým zaduněním, které se nepřirozeně neslo prázdným prostorem. Na okraji vidění se mihl stín a vzduchem se mihl kovový zvuk připomínající skřípění o kámen. Náhle ucítila pach ozónu a staré mědi. Když pak pohlédla do zaprášené výlohy starého železářství, v odrazu skla spatřila pravdu. Nestála tam sama. Pár metrů za ní se vlnil vzduch v podobě siluety vytesané z čisté prázdnoty. Nemělo to tvář, ale Elara cítila jeho upřený, hladový pohled. V dalším jasném záblesku se ulice na moment proměnila v místo s pokřivenými budovami pod černou oblohou, aby se vzápětí vše vrátilo k normálu. „Elaro?“ ozvalo se tichem. Ten hlas nebyl lidský, vibroval jí až v morku kostí. Elara pustila tašku a dala se do zběsilého běhu, ale čím rychleji se snažila zmizet, tím víc se cesta k domovu natahovala jako kus staré gumy. Pinbrook už nebyl zapomenutý, byl nalezen. Elara se ze všech sil snažila ukotvit v realitě, ačkoli byl každý krok směrem ke škole nepřirozeně těžký, jako by se brodila neviditelným bahnem, které ji chtělo pohltit. Nutila se vytěsnit děsivé obrazy pokřivených ulic a prázdných stínů, zatímco si v duchu jako mantru opakovala, že to, co viděla, prostě nemohlo být skutečné. Když se pak za rohem konečně objevila 4 známá školní budova doprovázená obvyklým ranním chaosem a hlukem studentů, pocítila nesmírnou úlevu, protože tohle byl ten normální svět, který tak zoufale potřebovala cítit pod nohama. „Elaro! Už jsem si myslela, že jsi to dneska vzdala a radši zůstala v posteli,“ křikla na ni od vchodu Victorie, která byla jako obvykle zachumlaná do svého dlouhého vlněného kabátu. Jakmile k ní Elara došla, kamarádka se na ni zkoumavě podívala a se smíchem dodala: „Vypadáš, jako bys právě potkala ducha nebo aspoň viděla výsledky toho včerejšího testu z matiky.“ Elara se pokusila o stejně bezstarostnou odpověď, i když se jí hlas v hrdle trochu zadrhával a dlaně se jí potily. „Ne, to ne, jen se mi po cestě asi trochu zamotala hlava. Zdržela jsem se u toho starého železářství, ani nevím jak.“ Victorie ji okamžitě popadla za paži a začala ji táhnout dovnitř do vyhřáté chodby, přičemž nad jejím vysvětlením jen mávla rukou. „Železářství? Prosím tě, to je ta nejnudnější budova v celém Pinbrooku, tam se zastaví jenom čas. Radši se podívej na tohle!“ Victorie se s neskrývaným nadšením zatočila na místě, aby předvedla novou pleteninu, kterou měla pod rozepnutým kabátem. „Vidíš ten svetr? Sehnala jsem ho v tom novém obchodě u pošty. No, co na něj říkáš? Nekouše, barva je boží a stál mě sice celé kapesné, ale vážně jsem ho tam nemohla nechat.“ Elara poslušně přikývla a snažila se ze všech sil soustředit na odstín vlny a banální detaily kamarádčina štěbetání, protože potřebovala cokoli, co by dávalo alespoň špetku smyslu. „Jo, je vážně moc hezký, Victorie. Ta barva ti fakt sedne k očím.“ „Jenom hezký? Je naprosto úžasný!“ odsekla naoko uraženě Victorie, ale pak si všimla, jak Elara neustále těká očima po okolních chodbách. „Hele, jsi si jistá, že jsi v pohodě? Jsi nějaká bledá, skoro jako bys měla každou chvíli omdlít.“ „Jsem v pořádku,“ zalhala Elara a namáhavě polkla, aby zahnala tu divnou pachuť v ústech. „Jen se mi asi něco zdálo. Nezdá se ti ta dnešní obloha trochu… divná? Jako by s ní bylo něco v nepořádku.“ Victorie se na vteřinu znuděně podívala z okna na šedivé mraky a pak jen lhostejně pokrčila rameny. „Obloha jako obloha, El. Pořád stejná šedivá nuda 5 jako celý tenhle zapadákov. Pojď už, nebo nás Millerová nepustí do třídy a budeme mít zase průšvih.“ Navzdory veškeré snaze o návrat k normálnosti však Elara v zátylku stále cítila ten cizí, mrazivý pohled, který ji neopouštěl. Jistota, že to, co začalo v prázdné ulici, zdaleka neskončilo, v ní zůstávala hluboko zakopaná jako trn, který nejde vytáhnout, a když následovala Victorii do šaten, u každých dveří, kolem kterých prošly, měla neodbytné nutkání se naposledy podívat přes rameno. Ten stín tam někde stále byl a trpělivě čekal na svou chvíli. Právě teď probíhá hodina dějepisu. Paní Müllerová vypráví o parních strojích a Elara má pocit, že čas snad přestal plynout,hodiny jakoby se tu zastavily a nechtěly se rozběhnout. „Hej, Elaro!“ špitla Victorie ze zadní lavice. Elara se opatrně otočila: „Co je?“ „Počkej na mě po hodině, půjdeme spolu domů.“ „Jo, dobře,“ usmála se Elara. Když se ale otočila zpět, narazila na přísný pohled učitelky. „Pardon,“ zamumlala a s povzdechem zabořila hlavu do knížky aby se vyhla jejímu káravými pohledu. To nesnesitelné mučení konečně ukončil zvuk zvonku. Všichni se vyřítili ven ze školy aby se v té staré budově,která zažila snad královnu z doby nebreč rychle dostalli. Elara s Victorií se protlačily přes hloučky dětí a vydaly směrem k domovu. „Budem koukat na Netflix?“ navrhla Elara. „Jo, jasně! A představ si, John mi napsal. Chce pomoct s matikou,“ zasmála se Victorie. „Vždyť ji sama neumíš!“ rýpla si Elara. „No právě!“ vyprskla Victorie a obě se začaly smát. O hodinu později už holky seděly u Elary v obýváku, rozvalené na gauči. Před nimi blikala televize, na stolku se válela poloprázdná miska chipsů a ve vzduchu voněla slaná paprika. Elara se zadívala na obrazovku, kde se právě rozezněla znělka jejich oblíbeného seriálu, a se zasněným výrazem, plnou pusou chipsů, prohodila: „Ty jo... proč se tady vážně nikdy nic neděje, viď?“ Victorie se prohrábla v pytlíku: „Jo, no. Ale představ si to. Představ si, že by ses probudila a byla bys přímo ve Stranger Things.“ Elara se uculila: „To by bylo něco! Už vidím ty Demogorgony, jak se prohánějí po naší hlavní třídě.“ „Přesně!“ zasmála se Victorie. „To by paní Müllerová teprve viděla historii!

... a ještě něco navíc

I když je Pečeť tří kruhů epickou fantasy plnou osudových bitev, nechybí v ní ani humor. Dialogy, které v knize najdete, byly inspirovány mými dcerami, a právě díky nim působí některé scény přirozeně, živě a opravdu velmi vtipně. Do příběhu tak vnášejí lehkost a energii, kterou jsem v náročném období psaní tolik potřebovala.

Kdo jsme?

Proč to děláme?