Zapojte se a přivítejte Fíkus ve své knihovničce

Krásný den, mí nejdražší, mé nejdražší, má nejdražší,

S radostí se s Vámi chci podělit o radostnou novinu - Vaše výtisky byly právě zadány do výroby a do několika dnů budou u mě! Pak už jen zbývá vše pečlivě podepsat, zabalit a odeslat. Nejpozději v půlce září tak budete mít svůj dlouho očekávaný výtisk u sebe a já poté začnu usilovně pracovat na dalších odměnách. 

Čekejte tedy brzy dáreček v Zásilkovně ☺️

Mějte se krásně a buďte na sebe hodní!

Váš

T. G. Wehle

Drahé přátelstvo, Fíkus byl zadán na zkušební tisk! Už vás dělí jen krůček od chvíle, kdy budete třímat svou novou oblíbenou knihu v rukách. Jsem moc rád, že s Vámi mohu sdílet obálku s jednou z ilustrací od mého skvělého manžela Tobyho D. Wehle. Teď už nám všem nezbývá nic jiného, než se společně těšit! 😊

S přáním příjemného dne

Toby G. Wehle

Krásný den, mé milé čtenářstvo!

V současné době ve spolupráci s Tobym Damianem Wehlem pilně připravujeme ilustrace. Práce na knize se tím sice trochu pozastavila, ale věřím, že to bude stát za to.

Vydání předběžně plánujeme na přelom srpna a září. Pokud se povede projekt realizovat dříve, dozvíte se to jako první!

Zároveň plánujeme i několik menších akcí spojených s křestem knihy. Mějte tedy oči na šťopkách a uši nastražené :)

Každopádně vězte, že jedeme jako šroubci a přípravy jsou v plném proudu! Těšíme se, až s vámi budeme moci sdílet konkrétnější novinky.

S přáním klidného dne

Toby G. Wehle

Mé drahé přátelstvo, Fíkus zakořenil a spokojeně roste! 

Dnešním dnem skončila kampaň, notno říci, že úspěšně, a tak nás teď čeká spousta práce. V současné chvíli dokončuje umělectvo ilustrace, jakmile budou hotové, sepíši ještě poděkování, a pak může jít kniha směle na korekci, sazbu a do tisku! Pokud vše půjde hladce, v létě byste měli obdržet své odměny.

Doufám, že se na výsledek těšíte stejně jako já!

Mějte se krásně a buďte kvír!

Nedovedete si ani představit, jak jsem se cítil, když jsem se dneska probudil a zjistil, že máme za jediný den vybráno. Jste úžasní! Moc si vážím vaší pomoci, vašich vlídných slov a podpory. Moc rád vidím, že čtenářstvo drží při sobě!

Co bude dál? Kampaň pojede ještě asi 40 dní, takže můžete dál přispívat. Samozřejmě, pokud si teď příspěvek nemůžete dovolit, kniha bude i po skončení kampaně na prodej, takže nezoufejte! Zároveň vám mohu s radostí říct, že peníze, které se vyberou navíc, poputují k dalšímu queer umělectvu, které pro knihu vyhotoví ilustrace! Čeká vás tedy ještě příjemnější čtení.

Ještě jednou mockrát děkuju!

Toby

Drahé přátelstvo, kampaň není zveřejněná ani 24 hodin a už se vám podařilo věnovat přes 40 % cílové částky! Jste úžasní, nešetříte vlídnými slovy a plníte mě nadějí, že skvělí, hodní lidi se dokážou semknout i v této pro queer lidi nepříznivé době. Moc vám děkuji a pokračujme! Už zbývá jen kus :) 

Jako malou odměnu vám sem nahrávám medailonky několika postav z povídek!

…

,,Nazdárek, Vlčáku,“ zamumlal hlubokým hlasem vysoký muž zpoza

otlučeného respirátoru.
„Nekecej a pohni, než mi to sežere koberec,“ odvětil Vlčák.
Návštěvník se poslušně postavil na tlustou gumovou rohožku, sundal si
kapuci a začal rozepínat průhledný plastový svrchník. Vlčák jej opatrně přenesl do
koupelny a pověsil na jedno z připravených plastových ramínek nad vanu, aby
okapal. Přidaly se k němu také tlusté pogumované kalhoty a přímo na dno vany pak
putovaly i těžké pracovní boty. Jako poslední na háčky navrtané v kachlích pověsil i
respirátor a ochranné brýle.
„Baltazare!“ rozkřikl se, když uslyšel hlasité šplouchnutí, které se s ozvěnou
neslo celým bytem. Nahlédl zpět do předsíňky, do které nově příchozí znovu pokládal
gumovou rohožku, jejíž obsah vychrstl bez okolku na chodbu.
27
„No co, přece v tom nebudou holky ťapkat,“ zazubil se. Kočky se konečně
odhodlaly přes práh předsíňky a vydaly se k němu, on je však odbyl. Místo toho se
natěsnal k Vlčákovi do koupelny a začal si mydlit ruce. Vlčák si povzdechl a čekal.
Koupelna byla tak malá, že neexistovalo, aby se kolem urostlého, svalnatého
Baltazara protáhl ven. Složil ruce na prsou a opřel se o pračku. Věděl, že bude muset
aspoň minutu počkat, než si Baltazar pořádně omyje dlaně a obličej. Ten měl otlačený
od brýlí a masky, fousy se mu podél linií respirátoru ježily do všech stran. Když si
ošplouchl znavený obličej, podal mu Vlčák čistý ručník. Zpoza něj vykoukly blankytně
modré oči a setkaly se v zrcadle s jeho. Konečně se na sebe usmáli.
„Tak už mi dej i tu čepici, ať si můžu sundat tyhle hrůzy,“ zachňapal Vlčák
ve vzduchu rukama ve žlutých gumových rukavicích, které mu byly velké. Baltazar
ještě jednou zkontroloval, jestli je zbytek jeho oblečení – upnutý tmavě zelený svetr a
černé sportovní tepláky – suchý a konečně stáhnul z hlavy čepici a podal mu ji. Až
k ramenům mu spadla hříva světlých dredů, kterou prohrábl prsty a stáhl do culíku
gumičkou, kterou měl kolem zápěstí. Vlčák čepici pověsil vedle ochranných brýlí a
konečně návštěvníka vystrkal z koupelny.
„No jo, holky, už jsem tady,“ usmál se Baltazar a dřepnul si v předsíňce. Šest
chlupatých stvoření se na něj nahrnulo, otíralo se mu o ruce a nohy a spokojeně
mňoukalo a předlo. Baltazar si dal záležet, aby se pomazlil s každou z nich, než se
konečně zvedl a zamířil za Vlčákem do jeho pokojíku. Byla to, jak sám říkal, útulná
díra. Stěny byly bílé, natřené naposledy před pěti, šesti lety, ale zato polepené
všemožnými fotografiemi a plakáty rockových a punkových kapel. Po zemi se válely
spousty kočičích hraček, v jednom rohu se tyčila vysoká černá kočičí věž a na každém
vodorovném povrchu byl aspoň jeden kočičí pelíšek. Vlčák seděl jako vždycky u svého
pracovního stolu, skrčený na kancelářské židli, jelikož byl od přírody neschopný sedět
jako normální člověk, a právě se snažil najít vhodnou hlasitost hudby – takovou, u
které by si mohli bez překřikování povídat, ale aby zároveň přehlušovala zvuk
venkovního deště, který nesnášel.
Baltazar se posadil na své obvyklé místo na podlaze, zády se opřel o
rozhrkanou postel a natažené nohy položil na jednu z kočičích schovek. Vlčákovy
chlupaté spolubydlící se hned rozvalily kolem něj a nedočkavě očekávaly drbání.
Baltazar si posadil na klín Breptu, ukecanou bílou slečnu s chybějící zadní nohou, a
znovu si prohlédl svého hostitele. Ještě předevčírem byly jeho vlasy oranžové a sahaly
mu k bradě. Dneska do všech stran trčely sytě rudé bodliny. A samozřejmě ladily i
s jeho rouškou. Měl na sobě svůj obvyklý vytahaný černý svetr a upnuté legíny,
protože jen ty mu dovolovaly sedět u práce takhle. Upoutal ho zbrusu nový obojek
s ostny, který na něm nikdy předtím neviděl. A bosé nohy. Což bylo divné, protože
Vlčákovi bylo na nohy obvykle zima. Pročistil si hrdlo. Nevěděl, jak začít, a tak se pro
začátek uchýlil k neutrální otázce.
„Co dneska posloucháme?“
„Basement, rok 2012,“ ohlásil monotónním hlasem červenovlasý Vlčák.
Baltazar chvíli poslouchal ukňouraný zpěv.
„Rozumíš mu?“
„Jo, docela jo,“ zabručel Vlčák, který už měl vedle okna s hudbou puštěnou i
videohru a vehementně ťukal do klávesnice. „Je to jen angličtina.“
28
„Aha, tak to jo… A o čem zpívá?“
„Balte.“
„No jo, já vím, promiň,“ zabrblal a podrbal Breptu za ušima. Mlčeli.
Poslouchal pomalou ukňouranou písničku, bubnování prstů do klávesnice a tlumené
kapky deště dopadající na plechový parapet. 

…