„Zajímalo by mě, zda se autor již setkal s tím, že byl nějakým případem naprosto posedlý, nekoukal na své blízké a přátele a žil jen daným problémem? Zda se s takovou posedlostí vypořádal a jak?“ Annette Kovářová
Posedlost? Ano tu jsem vnímal velmi často, vlastně pořád. Můj kolega režisér Zbyněk Fiala mi před lety řekl, cituji:
„Aby diváci pochopili kdo jsi, tak by musel vzniknout seriál o tvé maličkosti.“
Každý případ mne stál hodně sil a odcizení od reálného světa jsem prožíval velmi často. Mám dvě krásné děti a asi jen ony by dokázaly o mé posedlosti vyprávět. Síly samozřejmě docházely a když jsem řešil případ sériového vraha Romana Postla, tak jsem si řekl, že ten bude můj poslední.
Faktem je, že každý případ musí mít nějakou nadstavbu, přesah, který se často skrýval v reportážích, článcích a ten přesah – nadstavbu jsem se snažil dostat do mé knihy, která není a nebude jediná.
Zcela samozřejmě jsem se dostal mimo "hlavní" proud. V současnosti žiji velmi tiše a skromně. Je velmi komplikované vědět o tom, že vás pozorují desítky očí a nad vámi se snáší otázky „Jak...“ a „Proč...“.
Dostal jste při psaní do fáze, kdy jste si říkal, že knize stále něco chybí? Veronika S.
Ano to jsem si říkal.
Náhodou se v nedalekém klubu pořádala diskotéka pro „náctileté“. Posadil jsem se a pozoroval tu radost a smích mládí. Bylo to hřejivé, ale i plné strachu. Před očima mi běžel příběh knihy a já si uvědomil, že jediný, kdo v „Nelítostně“ nepromluvil je Kamila sama.
Doma jsem ten večer napsal poslední stránky knihy.
Ty jsem dal na úvod… Kniha „Nelítostně“ byla hotová.
Zajímalo by mě, jaké pocity a emoce, se autora zmocnily? A jak moc dokáže takový případ ovlivnit člověka? Lenka
Autor je nepodstatný – důležitý je příběh a sdělení, které bývá skryté.
Jsem milovníkem knih. Sbírám a čím jsem starší, tak čtu každou knihu s pokorou a nacházím v nich i sdělení, která jsem před 30 lety opomíjel.
Příběh "Nelítostně" je vlastně jednoduchý, ale snad při čtení budete vnímat i ono skryté sdělení. A najednou je ten příběh opravdu jiný.
V dnešní době autoři rádi překračují hranice a u mé knihy je to naopak. Jsem jen prostý autor a hranice jsou překročeny realitou.
Neumím to vysvětlit, ale od prvního momentu, když jsem „nasával“ pozadí příběhu jsem věděl, že mne samotného nutí překročit sám sebe...
Nelítostně je reálný příběh, kde autor je jen PRŮVODCEM...