English
Česky
Slovensky
...
Modř dláždění dávala vyniknout komplexu chrámů a knihoven, jehož budovy v zapadajícím slunci pluly po nádvoří coby půvabné květy leknínu. Indigovou hladinu kromě lidských šlépějí čeřil bezpočet jasmínových plátků. Drobné slzičky padaly z mateřských stromů vysázených podél stěn a na zemi s nimi laškoval vítr. Sagas, dokončiv právě další vyprávění, dovolil slovům rozplynout se v tichu. Kráčeli nyní mlčky, vnímajíce každičkým smyslem nádheru okamžiku.
U sousoší Slunce a Měsíce Sagas zastavil. Uklonil se, usedl na podestu a s harfou opřenou o hruď zabořil prsty do strun. Hluboká podmanivá hudba naplnila prostor svým prastarým kouzlem. Seol bezdechu sledoval, jak mu před očima tančí spirálky světla, splétajíce ozdobné uzly do výšivky světa. Neměl ponětí, jak to ví. Pouze cítil, že je to pravda. Ty samé nitky měl ve vlastním nitru. Odpovídaly na volání harfy. Chvěly se. Měnily ho. Ačkoli skladba trvala krátce, Seol to vnímal jako celá staletí. Po doznění závěrečného tónu, při prvním pořádném nádechu, si připadal znovuzrozený. Tázavě se obrátil na Sagase.
„Drobný dárek na rozloučenou, příteli,“ odvětil harfeník usměvavě. „Pro šťastné konce. Navíc,“ čtverácky zamrkal, „si nemohu nechat ujít příležitost stát se součástí tvé pohádky. Kdo ví? Možná o tobě složím píseň, která mne proslaví. A až mi postaví sochu v aleji mistrů, pojedu za tebou na návštěvu.“
„Budeš kdykoli vítán,“ přitakal Seol. „Hádám, že odtud dál půjdu sám?“
„Přesně tak. Sedmou bránu zavírají brzy a cizince už dovnitř nevpustí. Vždyť padá soumrak. Překonat val kolem paláce bude o dost obtížnější. Ale naštěstí ne nemožné. Studenti jsou zvědavá cháska, víš,“ dodal na vysvětlenou. „Provedeš to takhle...“
Seol pospíchal, kam mu Sagas poradil. Prosmýkl se podloubím knihovny, minul pár nižších staveb a narazil na hradbu opásávající královskou čtvrť. Pod příslušným jasmínovým keřem posléze nalezl provaz i železný hák. Ověřil si pevnost smyčky, rozhlédnuv se, zda v dohledu či doslechu nikdo není, již přehazoval hák s navázaným lanem přes větev platanu za zdí. Pořádně zatáhl. Nic. Ukotvení drželo na stromě spolehlivě. Začal šplhat. Brzičko se krčil na vrcholu. Zkontroloval, jestli zůstává stále nepozorován. Ano. Nikde nikdo. Uvolnil tedy provaz a opatrně spustil raubířské pomůcky na původní místo. Následně po hladkém těle kmene sklouzl dolů.
Nejvyšší kruh města tonul v šeru. Pouze Měsíční věž stříbřitě zářila, připomínajíc Večernici oděnou do tmavnoucího nachu oblohy. Seol obezřetně postupoval k ní, využívaje sebemenšího stínu, každičkého úkrytu. Přesto měl srdce až v krku, když jej sotva o pět kroků míjela stráž. Nakonec po mnoha svízelích dorazil k pahorku v samotném středu. Věž byla takřka na dosah. Zbývalo zdolat ještě tři překážky.
První ležel Seolovi v cestě vodní příkop. Mrtvolně ledová voda hrozila smělce stáhnout k sotva tušenému dnu. Stojatá hladina v sobě chovala cosi hrozivého. Mládenci přejel mráz po zádech. Nedal se však odradit. Dbaje Sagasova doporučení, obcházel břeh, dokud na druhé straně nezahlédl světlý obrys menhiru. Tam, pomyslil si, právě tam se musím dostat. Pečlivě odkrokoval potřebnou vzdálenost. Prošel ji tam i zpátky. Vzápětí udělal na patě obrátku a tryskem vyrazil k příkopu. Tři. Dva. Jedna. Hop! Mocně se odrazil a přeletěl jelením skokem přes vodu. Ani palec si neomočil. Hladina nespokojeně zabublala. Nicméně Seol jí dále nevěnoval pozornost. Nyní ho čekala zkouška ohněm.
Prstenec žhavého uhlí zabíral šířku dobrých dvaceti sáhů. Ani při nejlepší vůli by jej Seol nepřeskočil. Sebral odvahu a zavřel oči. Podle přítelova návodu vyprázdnil mysl ode všech myšlenek. Zahalil se klidem prázdnoty jako pláštěm. Takto vystrojen víčka opět otevřel. Čas se zpomalil. Hledě přímo vpřed, vešel mládenec do řeřavého dřeva. Ničeho nedbaje, kráčel volným tempem stále dál skrz rudý oceán. Jedinkrát se nepodíval pod nohy. Jedinkrát nezasténal. Jakmile opět stanul na pevné zemi, dřepl si do trávy. Pohmatem zjistil, že chodidla zůstala bez úhony. Úlevou a vděčností se rozplakal. Stála před ním poslední výzva...