English
Česky
Slovensky
Za splněných 76% posílám další ukázku pohádky. Moc děkuji :-)
O dětech ze Zahrady a ztraceném princi
Byla jednou jedna zahrada. Na první pohled připomínala jakoukoli zahradu, kterou jste kdy potkali. Pokud by váš zrak jen letmo zabloudil za plot z šípkových keřů, spatřili byste zeleň, stromy, květiny, pískem sypanou cestičku... Zkrátka vše, co už na takových zahradách bývá. „Hm, zahrada,“ řekli byste si snad a šli dál. Možná by vám chviličku přišel zvláštní odstín, do nějž zdejší jabloně halí svou korunu. Snad by vás ještě nějaký čas provázela lehounká mámivá vůně, než byste na ni docela zapomněli. Ale třeba patříte k těm, kterým první pohled nestačí. Těm, co vidí i při zavřených očích, neboť svět kolem sebe pozorují srdcem. Právě tací by stanuli v užaslém okouzlení. Na druhý pohled totiž tato zahrada nepřipomíná nic, oč kdy pečovaly lidské ruce. A právě zde žili tři nerozluční přátelé: Aisling, Vítr a Půlnoc.
Vstávali spolu. Hráli si. Nekonečně dlouhé chvíle trávili povídáním a splétáním pohádek o světě za růžovou zídkou. Také pečovali o místní obyvatele - žádná květina, stéblo, keřík, ba ani ta nejzakuklenější housenka nezůstávaly ochuzeny o jejich laskavou pozornost. Protože zde trvalo věčné jaro, vše pučelo, bujelo a prospívalo ve vzájemném souladu. Dny byly slunečné a teplé, noci vlahé a hvězdnaté. Z nebe padala jen rosa nebo drobounké mžení následované nádherou sedmi barev duhy. Slzy vždy znamenaly radost a stín příjemné místo, kde lze v klidu, bok po boku spočinout.
Aisling, kudrnaté děvčátko vzhledem sotva desetileté, vypadalo jako rozpustilý skřítek. Všechno pro ni bylo tak jasné, veselé a krásné, že ani ten největší mrzout před neochvějným nadšením neudržel strohou tvář. Vítr, bělovlasý chlapec, byl povahy o poznání vážnější. Více o všem přemýšlel, dokázal se dívat za věci a vidět jejich pravou podobu. Což samozřejmě neznamenalo, že s ním nebyla legrace. Kamarádi jej snadno strhli k různým zajímavým dobrodružstvím. V takových chvílích Vítr přesně věděl, jak je provést. Smíšek Půlnoc s kšticí barvy svého jména zase všechny ty báječné nápady vymýšlel, protože jeho bujná fantazie neznala hranic.
Nutno dodat, že se oba chlapci, na rozdíl od Aisling, která dostala do vínku jiná umění, moc rádi proměňovali. Chvíli zůstávali v lidské podobě, za okamžik už kolem uháněli bělouš s vraníkem, jindy zase běhali vedle malé přítelkyně dva vlci. Vždy však ctili svá jména – Vítr zůstával bílý a Půlnoc černý.
Když zrovna nikde nepoletovali, chodívali rádi za starou třešní. Pohoupat se na houpačce, sdílet radost z každičkého objevu a prožitého okamžiku. Moudrý strom jim byl důvěrnicí, starostlivou chůvou i matkou. Snad už od doby, kdy poprvé otevřeli oči.
Zašli za ní i dnes. Zatímco chlapci dováděli s houpačkou, Aisling kmen šťastně objala. Kůra pod prsty jemně pulzovala a hřála. Větvoví šumělo. Jen trošinku jinak než dřív.
„Pověz, co na západě vidíš, mé dítě?“ zaševelila třešeň.
„Zpěněné vlny a rybářské sítě,“ odpověděla holčička bez váhání.
„Pověz, má něžná, co na východě voní?“
„Kořeny sester tvých a pot stáda koní.“
„Pověz mi, jak chutná severní strana?“
„Jak vločky v předjaří, jak časná rána.“
„Co čeká na jihu, radosti moje?
„Železný les a okovy troje.“
„Zdali pak víš, co zlé v dobré změní?“
„Jen čistá láska a čas, který není.“
„Odpověz, maličká, co venku čeká?“
„Tajemství, bolest a života řeka...“