VOUSATÝ LENIVEC - první kniha samotářova

Rozhodl jsem se sepsat návodnou knihu pro všechny, kteří se obávají změnit od základů svůj dosavadní život. Došel jsem k tomu, že žít na venkově je nejlepší vakcína. Budu vám vděčný, pomůžete-li mi vydáním knihy potěšit posmutnělé, či povzbudit váhavé.

Po zdravou duši

16.10.2020

Moji milí čtenáři,
je podivná doba. Ale nejni k uzoufání. Vousatý lenivec vznikal v časech bujarého normálna a přešel do časů složitých. Do časů. kdy na moc lidí padla tíseň a samota. Jestli Vousatý lenivec rozsvítí náladu jednomu upracovanému, jednomu smutnému, jednomu samotnému, udělá přesně to, co má. Buďte v dobré víře. Všechno dobře dopadne a zase si budeme péct buchty s hruškovými povidly a těšit se. A děkuju všem, kteří jsou v téhle době nezastupitelní.

S úctou váš Jiří Světlík

kosmetická změna

15.10.2020

Jak jsem tak koukal na modrobílý kanafas napadlo mě, jestli vám nebude zima. A to bych nerad. Proto jsem drobně upravil barevnost desek knížky, aby vám s ní bylo vánočně. :)

můj tým

15.10.2020

Moji milí, 

velmi vám všem děkuju za nádhernou podporu. Už je jisté, že kniha do vánoc bude!!!

Píšu o drobnostech, které žiju a prožívám. V kapitole o posteli jsem vám vysvětloval, jak mi na jaře přinesla pandemie do chalupy rodiče. Netuše, že z nouzového řešení bude trvalá symbioza. Na svět přišla druhá vlna, a já si užívám pečování o dva líbezné lidi. Myslím, že tu zažijeme i sníh a Vánoce. Moc bych vám všem přál alespoň zlomek klidu, který tu zažíváme. A tým? Ilustrátor Zdeněk Světlík sedící, čtoucí.

Z podzimního Bezděkovce pozdravují Světlíci. 

Děkuju, za úvodní zamyšlení Viléma Rubeše

13.10.2020

Víte, co mi prolétlo hlavou, když mi Jiří nabídl, abych vás uvedl do jeho zápisků? Že to není jednoduchý svět, kde se vám z kamaráda a kolegy stane Tom Bombadil. Neodhopsala jeho mysl kamsi po čertech do lesů, nebrodí se vodou, neskáče po kopcích světlem a stínem, strachu neznajíc?

Vzývaná samoto, kdo už se do tebe neutekl! A kde je teď v tobě hledat!

Výtvarníci navíc prý se samotou vstávají a lehají, protože je provází při práci, a tak jsou na ni navyklí jak poštolka na myši. Upřímně, ten, kdo tohle vymyslel, možná viděl pár romantických filmů o nepochopených malířích s břitvou proklatě blízko ucha, ale o graficích, art directorech a výtvarných učitelích nevěděl nic. Moderní svět sólistům nepřeje, zato se zalíbením oka spočine na roztodivných kolektivech. Kdo se odebírá do nepřístupných ateliérů, jako by mizel z paměti těch, kdo zadávají, i těch, kdo upozorňují druhé na ty třetí, co jsou právě in.

Ne výtvarníci, ale prý spisovatelé, říkají jiní. Jeden vzpomíná s marnou láskou na zimu v Paříži, kdy neměl ani floka, druhý si objedná byt na kolečkách a vezme starého pudla Charlieho s sebou. A mnoho jich odejde do zapadlých sudetenlandů, kde se usadí a baví čtenářstvo, pohodlně zapasované ve vyhřátých fotelech dálkově vytápěných bytů, historkami o tom, jaké to je pokoušet se rozsvítit jinak než displayem iPhonu. 

Mohu vás uklidnit, tohle si tu nepřečtete, a buďme za to rádi. Vousatý lenivec, jak záhy zjistíte, není lenivcem. Spíše snivcem. Jeho cesta mimo vřavu není únikem před okolnostmi ani před sebou. Naopak, je cestou do sebe. A na takovou se vydáváme jen ze tří důvodů: buďto že máme, že můžeme, nebo že musíme.

Kdo se jde shledat se sebou, protože se to má, obvykle najde, co se sluší, to správné a vhodné. Ale proč to číst? Co je správné, víme i tak, před autory vhodnosti možno o slabiku předříkávat. Kdo jde, protože může, mohl jít i jinam. A co by se stalo? Ale kdo jde do svého nitra, protože musí, možná najde něco, co překvapí jeho samého, i ty, co si to přečtou.

Budou to jen maličkosti, na to je třeba upozornit dopředu. Velké věci už víme, i když je rádi vytěsníme, kdykoliv se to hodí. Jak prosté– přijde čas, kdy vydáš počet ze svého života, a miluj bližního svého jako sebe sama. Edmont Dantes, hrabě Monte Cristo, napsal na konci posledního dopisu jen dvě slova: čekat a doufat.

A než k tomu dojde, radovat se z maličkostí, co pro nás někdo objeví.

TAK VÁM PŘEJU RADOST NECHAT SE PŘEKVAPIT NEHLEDANÝMI MALIČKOSTMI, PROTOŽE NIC VÍC ANI NENÍ. RADOST ČEKAT A DOUFAT.

lenivec v lese

24.9.2020

Moji milí čtenáři, nenechte se pomýlit názvem knihy. Abych dokázal, že nejsem až takovým lenivcem, a že všechno, co píšu je až na mírnou nadsázku pravda pravdoucí, posílám vám pozdravení ze současného pracoviště. Z lesní oplocenky, kde pomáhám mladým stromkům, abych mohl po večerech zadělat na buchty.

POSTEL

17.9.2020

Člověk neuvědomí, kolik životě potkává různých drobných nádherností, co mu množí účet radosti a portmonku štěstí.

Třeba procházka přes pustý Karlův most v šest ráno, kafe s dědkama ve Vasiliki nebo kousek pískovce, co držel katedrálu svatého Víta šest století, než jej vlastnoručně vyměnil za nový váš syn. A tak bych mohl pokračovat do omrzení. To si uvědomíte až ve chvíli, kdy vás neotravujou starosti, složenky, dotěrné telefonáty a televize, nebo když propukne z ničeho nic pandemie a sdělovací kanály chrlí jednu hrůzu za druhou.

Před dvěma týdny jsem se pustil do kadeření jabloní. Byly takové zagroškudla, zarostlé až hrůza, a že by se jim ráčilo plodit, vidno nebylo. Ulevil jsem jim v námaze živit přerostlé klacky a už se jenom těším, že holky budou za pár týdnů samý květ, jako princezny. 

Do všeho jarního mumraje, kdy se včely, čmeláci, komáři a jiná letadla probudila, přišla nepatrná částečka, co vypadá, jak mina, a i podobně funguje. Tak do stavení, kde jsem si vesele samotařil, přibyli šedí vlci, moji rodičové. Od mé puberty uběhlo už pár let a bydlet s rodiči se v mém pokročilém mládí bere mezi potenciálními partnerkami jako handicap. Ale doba nabídla tohle řešení, jako nejbezpečnější. Dostalo se mi tím další drobné titěrnosti. Přál bych každému z vás, milí čtenáři, zažít a vnímat soužití dvou lidí, co se zamilovali před semapadesáti lety a od té chvíle nedali jeden bez druhého ani ránu.  

Vrátil jsem se díky jedné malinkaté částečce o tři sta let zpátky, kdy se v chalupách žilo generační pospolitostí a přiznám se, že jsem netušil, jak mocná to je zkušenost. Už léta mám s tátou a mámou zaběhlý rituál. V jedenáct a ve tři si voláme. Kdo je rychlejší, neslyší z druhé strany nudné ahoj, ale „KÁVA!“. Už dvě dekády je káva v jedenáct a ve tři tak pravidelnou jistotou, jakou byl jízdní řád rakouskouherských železnic nebo pohanská slavnost slunovratu. Občas jsem pro nával povinností nezavolal, ale vždycky mi bylo odpuštěno. Měl jsem za to, že tím, že když jim vykouzlím na dálku úsměv, dělám, co mohu, jenže jak jsem nyní zjistil, to zdaleka není ono. 

Děkovat za něco čínské chřipce je sice značně morbidní, ale já si dovolím této částečce přeci jen poděkovat. Způsobila to, že jsem přítomný a po čtyřiceti letech znovu nedílnou součástí jejich každodennosti. Každé ráno po zaklepání na dveře stojím u jejich postele, jako kdysi. Vidím je čerstvě vylíhnuté z noci, poslechnu si raport, jak od čtyř nespali nebo naopak spali, jako dudci, co se jim zdálo, jak máma mlátila nějakou paní, co se nevhodně točila kolem táty, táta se hned pídí, která to byla a já vám mám v tu chvíli ohromnou chuť si vlézt mezi ně, jako před půl stoletím. 

Jenže stejně jako oni i postel má své vrásky a pád medvěda by zcela jistě neunesla. A to by byla velká škoda na všechny strany. 

Prožívám náramný čas. Souběh okolností mi dovolil vidět a alespoň drobně oplatit opečovávání, co mi bylo hojně dáváno v době, kdy pařezy byly větší než já. „KÁVA!“ v jedenáct a ve tři se hlásí furt pravidelně, ale z okénka kuchyně na zahradu, kde se právě lopotim s borovicí. Ona totiž káva v telefonu trvá bajlajfik tak minutu, ale káva v Bezděkovci je půlhodinový obřad, kdy se probere od mezinárodní situace po nutnost zavolat Jirkovi Burdovi kvůli kapající baterii. 

A navíc tahle káva úplně jinak voní a chutná, protože je se štrůdlem a ten já taky tuze rád. Ale i kdyby štrůdl nebyl, je to káva se zlaťáky, co mohou za to, že jsem poznal kouzlo trpělivosti, laskavosti a oddanosti. A nejen to. 

Tak vám přeju, abyste věnovali tenhle čas těm, na které vám času obvykle nezbývá. Nevím, jestli to zastaví pandemii, ale pandemii osamocení to zastavit může. Třeba na chvíli, ale i to za to setsakrametsky stojí. 

79 650 Kč
vybráno z 80 000 Kč

99%

99% splněno

8 dní do konce

84 lidí přispělo

Literatura

Mileč, Plzeňský kraj, Česko

Přispět

Vyberte si odměnu za váš příspěvek

  • 0 SRDEČNÝ DÍK

    Donátor získá dobrý pocit z vydání knihy, moje díky a potěšení čtenářů.

    Doručení odměny: Do čtvrt roku

    Přispět 100 Kč
  • 0 KNIHA POTŘEBNÝM

    Nastal nám obtížný čas. Nabízím zaslat knížku těm, kterým trochu pomůže z únavy, obav nebo osamění. Máte-li příbuzné nebo přátele v nemocnici, domovech pro seniory, u záchranářů, napište do poznámky adresu zařízení a jméno příjemce. Tento dárek je určený výhradně těm, kteří pomáhají nebo pomoc potřebují. Rád udělám alespoň trochu radosti v neradostné době.

    Částka je včetně poštovného.

    Doručení odměny: Do měsíce

    Přispět 170 Kč
  • 39 KNIHA POŠTOU

    Donátor získá poštou výtisk knihy.

    Doručení odměny: Do čtvrt roku

    Přispět 200 Kč
  • 22 KNIHA S PODPISEM

    Donátor získá knihu s podpisem autora a ilustrátora.

    Doručení odměny: Do čtvrt roku

    Přispět 500 Kč
  • 10 DVĚ KNIHY POD STROMEČEK

    Kdo by rád knihu s věnováním měl a ještě ji daroval někomu pod stromeček, získá dvě knihy vánočně zabalené s ručně psanou jmenovkou.

    Doručení odměny: Do čtvrt roku

    Přispět 1 000 Kč
  • 5 KNIHA POŠTOU, ALE S VĚNOVÁNÍM A JEDNOU ILUSTRACÍ

    Donátor získá knihu věnováním autora, podpisem ilustrátora a jednou signovanou ilustrací k zarámování.

    Doručení odměny: Do čtvrt roku

    Přispět 2 000 Kč
  • 2 z 10 KNIHA S EXLIBRIS JE TUZE VZÁCNÁ

    Donátor získá knihu s osobním ExLibris, věnováním autora a pozvání na křest knihy.

    Doručení odměny: Do čtvrt roku

    Přispět 5 000 Kč