Mám lyže z Klondiku
Naše pošetilá soudružka třídní se rozhodla, že nás přiměje k aktivnímu pohybu a dokonce nás naučí lyžovat. Tedy, že nás předhodí instruktorovi, který to zmákne.
Pro mamku to je signál, že mi musí nutně sehnat výbavu. Nadšeně přinesla domů oprýskané lyže bez hran, které naposledy navoskoval sám Amundsen. Sousedka je měla ve sklepě postavené ještě od dob, kdy sama zamlada lyžovala. A to už je babičkou. Další mámina kamarádka půjčila oteplovačky. Všechno snesu, ale ty si tedy na sebe nevezmu!
„Mami, to nemyslíš vážně?” ptám se úplně zbytečně. Vím, že myslí.
„Peníze věčně nejsou, buď ráda, že nejedeš s holým zadkem.” Odpovídá mamka a já vím, že má pravdu.
Ten týden na horách pro mě znamenal kopu nezdarů, bolesti a ponížení. Nejenže mi lyžování vůbec nešlo, ale naprosto mě nebavilo. Bylo mi do pláče, když si spolužačky ukazovaly svou novou výbavu na lyže. A já měla v kufru po dědečkovi obří zelené oteplovačky, ve kterých jsem vypadala jako tlustý, nafouklý žabák. Holky okamžitě dostaly záchvat smíchu, jen co jsem se do nich nasoukala. Lyžáky s tkaničkami jsem si musela obout na troje ponožky. Tak mi byly velké. No jo, mamka šetřila, kde mohla, protože mě prostě zná. Když jsem chodila bruslit, řvala jsem vyděšeně, že to klouže, a chodila na ledu po zoubkových špičkách bruslí. I na kurzech plavání jsem dostala „Vysvědčení od vody” a na něm napsáno: „Uplavala jsem – 0 metrů”. Tělocvik obecně nenávidím. Při kotoulu plavmém jsem se tak nešťastně sbalila, že jsem si koleny zlomila nosní přepážku. Vypadala jsem delší dobu jak vorvaň. Myslím, že mi dokonce nos zůstal trochu nakřivo. A teď tohle. Hurá na lyže! Hrůza.
Když jsme se vydali na svah, instruktor potřeboval oddělit zrno od plev, jak říká babička Lída. Postavil nás na svah a zařval:
„Jedu, jedu, jedu... hop, hop!” Pár odvážných sjelo a spadlo. Jeden nebo dva zaperlili a sjeli bez nehody. To bylo to zrno. No a tři zbylí nesjeli a já byla mezi nimi. Tak tím jsme byli okamžitě označeni za neschopné blbouny a dostali jsme číslo družstva pět. Jako ztracené případy. Tedy plevy.
Další den výcviku jsem pochopila, že budu muset opravdu lyžovat, ale mně se do toho opravdu nechtělo. Hodně jsem spoléhala na znechucení instruktora, který moje lyže nazval „ski z Klondiku” a hleděl na ně s odporem. Pak i na mě. Za pár hodin ovšem ten odpor asi nějak překonal a snažil se ze mě něco vykřesat. Rozhodla jsem se, že udělám všechno pro to, aby se mu to nepovedlo. Moje předpotopní ski měly vázání Kandahár. Což bylo důmyslné zařízení, ve kterém byla zaklesnutá cíněnka ve špici, kam se upínala lyžařská bota. Velmi brzy jsem vykoumala, že když ji vyndám, lyže budou pro jízdu nezpůsobilé. Tu možnost sabotáže jsem si patřičně vychutnávala a předstírala zájem o sjezd.
Věděla jsem, že tak hnusné lyže by mi nikdo ani neukradl. A horalové určitě raději zatopí dřevem z lesa. Nezbývalo tedy dělat nic jiného než se tvářit, že jsem neviditelná. A pravidelně ztrácet tu kuličku. Ale instruktor byl neodbytný. Párkrát mi ji našel a dal na místo. Pak už ho to asi naštvalo, a v momentě, když jsem to vůbec nečekala, mě žďuchl do zad a zahulákal:
„Jééééééď!” Řvala jsem taky jak urvaná a divím se, že to nespustilo lavinu. Nečekala jsem, že pojedu. A že tak rychle! Dokonce tak bleskově, že než jsem se zapíchla nosem do sněhu, v letu jsem svojí bambusovou hůlkou přerazila hůlku nějakému klukovi.
„Ty kráááávo jedna!” ozvalo se za mnou. Ale mně to bylo jedno. Dopadla jsem s nohama do X na kolena a děsně to bolelo. Instruktor toho kluka chlácholil tím, že měl v hůlce suk. Ale on skoro brečel a provrtal mě nenávistným pohledem jak ementál. Na lyže mě nikdo nikdy už nedostane!
Poslední den lyžařského výcviku jsme dělali blbosti. Kluci do nás schválně strkali, až jsme všichni skončili na velké hromadě sněhu. A pak mi někdo, kdo spadl na mě, šlápl těžkou lyžákou na kostrč. Tak velkou bolest jsem ještě nezažila. Dlouho jsem ji pak cítila hlavně při chůzi, ale k doktoru jsme nešli. Maminka konstatovala, že jsme banda blbců a ať jsem ráda, že vůbec ještě žiju.
Česky
English
Slovensky
