O lásce a zločinu

Jak to začalo?

Píšu už celkem dlouho. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se to naučil. Menší úspěchy jsem sice zaznamenal, například mi otiskli povídku v docela prestižní edici nakladatelství Listen (v souboru Co z tebe bude), kam přispívají česká literární esa od Viewegha přes Urbana a Hakla až po Hůlovou, ale pořád nic závratného, a hlavně jsem stále cítil, že to není ono. Ten přelomový moment, kdy jsem místo textů začal tvořit literaturu, vlastně přišel až s touhle knihou. Věřím, že jednu bitvu mám úspěšně za sebou. Ta druhá a mnohem těžší už bude záviset hlavně na vás. Já jsem pro svůj román a posléze projekt udělal maximum. Děkuju všem, kdo se o tuto kampaň zajímají.

Kdo jsem?

Mám rád kokršpaněly, sochu Krista v Riu, Pink Floyd a dobré knížky. Nemusím americký úsměv, lhostejnost a výtvory Milana Knížáka. Spisovatelem jsem toužil být už v děloze.

O co usiluji?

O knižní vydání románu. Pokud vás nebaví Inga Lindström, moje próza by se vám mohla líbit.

Proč to dělám?

Není to tak, že by se mi po klávesnici proběhla krysa a já měl najednou román. Dřel jsem na tom a doufám, že to konečně někdo ocení, můj šuplík těžko :-).

Detaily

Kniha vás z Červené Zvole na okraji vesmíru zavede přes Budapešť do řecké Soluně a několikrát vás dostane z deprese do pohody (někdy i naopak), než se začnete skvěle bavit se sexuálním podvodníkem Evženem a bourákem Václavem, jehož největší životní "ránou" bylo vyrabování hrobky Dezidera Lakatoše - olašského romského krále. Jenže takovým žabařinám je konec, milostné krimi drama teprve začíná...! Abyste nekupovali zajíce v pytli, navštivte můj blog, na němž jsem pro vás zveřejnil dvě kapitoly. Realizace knihy formou výroby na klíč. 600-nekonečno výtisků, cca 250 stran (dle formátu), vazba, barevný obal.

Něco navíc

Ukázka č. 1 (Václav):

Pokladní ostrovského bazénu byla všímavá dáma v letech a zarostlý Venda jí ze všeho nejdřív připomněl Che Guevaru, do nějž byla jako puberťačka platonicky zamilovaná. Četla o něm před desítkami let v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí a stránku s jeho odhodlanou tváří v černém baretu si pak pečlivě vystřihla a nalepila nad postel vedle plakátu Karla Gotta. Fascinovalo ji, že chrabrý revolucionář a chronický spasitel světa je zároveň exotický pohledný muž, dobrodruh a doktor medicíny. Nyní jí ovšem neuniklo, že obtloustlý trouba středního věku stojící před její pokladnou třímá v ruce igelitku, z níž prosvítá dvoulitrová plastová láhev vína Javořina - z půli již vypitá. Tento roztomile podezřelý týpek nebyl Che Guevara, ale spíš che che Guevara.

Ukázka č. 2 (Evžen - lovec žen)

"Kdes vůbec, miláčku, přišel k takovým svalům?“ ptala se ho jednou večer u vína. „Malíři přece do posilovny nechodí, nebo jo?“

Lživirtuos si s odpovědí dlouho hlavu nelámal. Mozek mu promítl všechny ty smradlavé posilovny na Borech, ve Vinařicích a v Ostrově, než jímavě a se zasněným pohledem pravil: „Dokud se ze mě nestal známý malíř, pracoval jsem v docích v Marseille jako přístavní dělník.“

„A jak to bylo dál?“ visela na něm očima.

„Nevzdal jsem to, tvrdě jsem dřel, maloval po práci a jednoho dne mi štěstěna přála, když jsem na nábřeží potkal Milana Kunderu s manželkou. Byl sice v přestrojení a s nalepeným knírkem, ale já ho poznal a směle jsem Mistra oslovil s tím, jaký má na moje umění názor. On se ocitl trochu v rozpacích, ovšem potom jsme si docela pěkně popovídali a ani ne týden nato o mně napsal sloupek do deníku Le Monde, v němž moje dílo označil za kapriciózně odhalující nové rozměry bytí. Noviny mi trochu zkomolily jméno, mně se to ale docela zalíbilo a nakonec jsem začal používat pseudonym Eugene Chirac. Od toho Kunderova článku mě vyhledali ještě dva novináři se žádostí o rozhovor, ale hlavně se za mnou přijel podívat jeden ctihodný znalec umění z Paříže, a pak už se daly věci do pohybu tak rychle, až jsem nestačil zírat. Do týdne jsem to v docích zabalil a do měsíce jsem měl svou první výstavu v regulérní galerii, ne jako dřív - pod širým nebem.“

„Kundera?“ lámala si hlavu Sabina. „Něco mi to říká, ale žádnej jeho obraz si teďka nevybavuju.“

Ukázka č. 3 (Evžen a Václav)

Jenže horší věc měla teprve přijít, když andělé spásy zjistili, že je někdo obral o všechny peníze. Zlatý medailon i křížek byly také fuč. „To jsem zvědavej, co mi řekneš teď, ty idiote!“ běsnil Evžen. Okolojdoucí se otáčeli a někteří se dokonce i zastavovali.

„Neříkej mi laskavě idiote!“ brblal uraženě Venca.

Šéf se na něj nevrhnul jen tak tak. Bylo tam totiž příliš mnoho svědků a maďarskou policii na krku mít nehodlal. Ve slovních útocích a urážkách se ovšem nedal zastavit. „Co horšího jsi zažil, než prodanej klavír? Fotr ti prodal i matku?“ šílel. Bil se do hlavy, bědoval, skučel, ale zabít toho hňupa na místě nemohl, byť by tím zřejmě vylepšil genofond české populace. Václav ho ignoroval. Jako by se myšlenkami ocitl jinde. „Hele, Omega,“ popošel ke kandelábru, kde začal luštit nějaký plakát.

„Cože? Jaká Omega, co to meleš?“

Nečesaný se na kumpána obrátil s bezelstným úsměvem: „To je kultovní maďarská kapela. Fotr ji zbožňoval. Mají vynikajícího klávesáka Laciho.“

Evženovi se zdálo, že omdlí a zalapal po dechu.

„Je to už dneska večer ten koncert, nepůjdem?“

„Moment!" vzpamatoval se šéf. „Ty víš, co je to kultovní?“

„Ne, ale otec to vždycky takhle říkal.“

To už měl Evžen mžitky před očima. „A máš snad na lístky, ty debile?!“ zařval jak pavián v agónii.