Divadlo se tu podobá ráně pěstí, která je ale i úderem srdce; bez propojení obojího Bambušek neumí tvořit. Kacířské eseje jsou divadlem divokým, jež je hnáno napětím extrémů, jako se v protikladech děje (náš) herakleitovský svět.
Petr Fischer, Salon – Právo, 30. 1. 2020
Nová inscenace pražského Studia Hrdinů je v jeho repertoáru politika, společensky či občansky, jak chcete, nejexplicitnějším titulem za poslední roky.
Josef Chuchma, Divadelní noviny, 3/2020
Bambušek obsesivně oživuje rezidua předlistopadových časů v dnešní české realitě, zavaluje diváka vztekem i beznadějí, rozčarováním ze současníků, kteří se chovají podobně jako mlčící většina v časech normalizace.
Saša Hrbotický, Deník N, 30. 1. 2020
Zatímco Majerova postava hloubá ve spisech a nahrávkách, cigaretový dým houstne a vinou alkoholu se postupně čím dál víc mlží vědomí.
Tomáš Šťástka, iDNES.cz, 27. 1. 2020
Bambuškův poslední opus (…) mně nabídl vyzrálý, uspořádaný tvar imaginativního básnivého divadla, inspirující svým vstupem do postdivadelního světa a kladoucí zásadní teoretické otázky.
Jan Císař, Lidové noviny, 29. 1. 2020
Expresivní, performativní divadlo, jaké vyznává tvůrce Miroslav Bambušek, dává v této produkci vyniknout filozofujícím slovům a myšlenkám, čímž v mnoha pasážích získává inscenace až meditativní charakter. Zároveň si ale udržují silný výkonový rozměr
Sukces, Divadelní, 3/2020
Patočka v Bambuškově inscenaci nevyznívá jako nějaký suchopárný katedrový filozof či stejně nudný „chartista“ pronášející moudrosti, eventuálně moralitu. Inscenátoři jej naopak ukázali jako člověka žijícího, člověka, který vlastně „nemohl jinak“, a také jako člověka žijícího.
Josef Rauvolf, ČT24, 20. 1. 2020