Psychologicko dystopický román z blízké budoucnosti. Nejen o schopnosti čtení "rukopisu myšlenek". První díl zamýšlené tetralogie s alternativním koncem má název Navigátorka. Čtenář bude aktivně vstupovat do děje a měnit ho. Budu rád, když ho podpoříte.
Autor: Petr Osladil
Karlovy Vary, Karlovarský kraj, Česko
PřispětVšechno, nebo nic. Tento projekt bude úspěšný pouze v případě, že dosáhne alespoň cílové částky do 13.9.2026 do 12:08.
Když Profesor odcházel tehdy před 12 lety z jednoho pokusného sezení, netušil, jak zásadní věc možná objevili. Agentura měla jasné zadání. Chtěla po něm ověřit telepatii jako možnost účinného přenosu empatie. Agentura chtěla tyto schopnosti rozvíjet. Chtěla naučit a vychovat "své nové" lidi empatii a pak telepatií lépe manipulovat s vědomím. Domnívali se, že nejdál lze dojít empatií a telepatií. Mýlili se. Existovala ještě jedna vrstva lidské mysli. Na jednom sezení se studentkou Profesor objevil u obou schopnost, kterou oba společně pojmenovali „čtením rukopisu“. Objevili, že za algoritmy, empatií a telepatií jsou projevy něčeho hlubšího. Bez vědomí Agentury Profesor se studentkou požádali o pětiletý grant jednu evropskou nadaci. Pracovali na něm bez vědomí Agentury. Teď ale Horala, dřív Profesora, jeho minulost dohnala.
„Vážený pane profesore, vaše žena Tea i obě děti žijí. Před šesti lety nezemřeli. Vím, co jste si celou dobu myslel. Najděte nám je. Neseďte s rukama v klíně. Běžte. Ona to pochopí. Vaše oddaná přítelkyně.“ To bylo před dvěma dny.
Lze zjistit, jakou cenu má pravda a jakou cenu má věrnost?
Největší tíhu nenese ten, kdo odchází, ale ten kdo zůstává.
Horal je román s psychologicko filozofickými prvky. Horal už šest let žije nový život. Má novou ženu Kláru a malou dceru. Pak přijde jediná zpráva, že jeho první žena a děti, které považoval za mrtvé, možná žijí – a navíc je jejich nalezení rozkazem. To není klasické schéma typu „zachraň svět“ nebo „vyvolený hrdina“. Je to především silné osobní dilema. Hlavní konflikt není mezi dobrem a zlem ani mezi dvěma ženami. Je mezi minulostí a přítomností, mezi povinností a láskou, mezi tím, co bylo ztraceno, a tím, co mezitím vzniklo. To je konflikt, který nemá jednoduché řešení. A právě proto může na čtenáře působit velmi silně. Co je člověk ochoten dát, když konečně ví, co je pravda? Text je přesvědčivou studií rozpadu osobnosti, která se odehrává v mrazivém, lehce dystopickém prostředí. Má potenciál být základem pro hluboký psychologický thriller. Má to spád, má to špinavost lidského bytí a má to tajemství, které čtenáře nenechá v klidu.
Konec tetralogie má 4 alternativní konce, ke který budou moci čtenáři dojít, podle své volby a román má doplnit hra. Součástí je interakce - QR kódy v textu, které odkazují na webové stránky románu (vč. užití hudebního podkresu textu). Čtenáři si sami budou volit k jakému konci dojdou, to je psychologický rámec běžného románu. V tomto čtenář aktivně vstupuje do děje (bude vstupovat od 4 dílu). Předpokládá se fanweb. Samotná kniha bude doplněna mnoha ilustracemi, aby byla vytvořena a navozena "nálada děje".
První kapitola (pracovní verze), úryvek:
A další znak ho dostal. Viděls své zrcadlo?“ Ano. Ta odpověď ho bolela. Přečetla ho. Ne kvůli tomu „přečtení“. Ona ho POZNALA. ROZUMĚLA MU“. Když mu v tom tichu potom vyznakovala: „Zlato, my na tebe počkáme.“ Moc se mu ulevilo. Posadil se na postel. Rezignovaně. Ona o tom věděla. Celou tu dobu a nic neřekla. Nebo spíš nevyznakovala. Celou tu dlouhou dobu. Otočil se a znovu si k ní lehl. Pohladila ho po tváři. Teď ji přečetl. Nemusela znakovat. Milovala ho. Ukázala na Aničku v postýlce.
Lásko, dívej se a čti. To co před sebou viděl, ale nebyl Klářin rukopis. Tedy, nebyl to jen její. Byl tam ještě další rukopis. Rukopis… Rukopis Aničky, který ho nechala Klára číst. Doteď si myslel, že malé děti ještě nemají svůj vlastní rukopis, že jsou jen odrazem svých rodičů. Malou fantazijní reprodukcí svých rodičů. Klára na to přišla a umožnila mu číst Aničku prostřednictvím sebe. To, co viděl ve svém vědomí, byly Aniččiny obrázky. Teď bude odcházet s myšlenkou, kterou mu vtělila do mysli. Poprvé použila Aniččnin rukopis. Zůstaneš nám věrný? To nebyla otázka, jestli se vrátí k ní jako ženě, ale jestli zůstane věrný jejich rukopisům. Klára byla skutečně, jak cítil, jeho ženou. Teď cítil tak silné pouto a souznění, že se mu nikam nechtělo, nechtěl splnit jakýsi úkol, odejít z bezpečí, chtěl zůstat s nimi, tady, daleko od světa, který už byl minulostí a odešel z něj.
Už víš, co jsem myslela tím: Zůstaneš nám věrný?“ Myslela tím i sobě samému. „Víš ale, že nikam nechci?“ Odpověděla mu: „Ale ty musíš. Musíš se tomu postavit. Za celé ty čtyři roky jsem na tobě viděla, že tě něco trápí. Sice ses kontroloval, ale já to věděla od samého začátku, že jednou ty chvíle přijde. Ne, zlato, není to intuice, jak si teď myslíš, nesnaž se to teď pojmenovat. Musel je opustit, protože si to Klára přála? Pro tuto chvíli? Nechtěl se ničeho vzdát a nikoho. Musel hledat. Koho? Sebe? Svou minulost nebo Kláru a Aničku? Zrádce?
Byl pátek 3. srpna roku 2074. Co ještě nevěděl a ani netušil, bylo, že za čtyři měsíce se v Chamonix setká s Navigátorkou.
Druhá kapitola (pracovní verze), úryvky:
Horské hotely měly tu nespornou výhodu, že obvykle měly generátor nebo dynamo nebo záložní baterie, fotovoltaické panely nebo větrnou elektrárnu, které vyráběly elektřinu, která v běžné síti už nebyla. Horské chalupy, chaty a hotely mohly tak být soběstačné. Přes den si Horal vystačil s tím, že dobíjel svoje zařízení solárními panely po cestě. Sníh mu vrzal pod nohama. Svítil si baterkou na sníh a prohlížel ho bedlivě v okolí alespoň pěti metrů od budovy. Nikde nic. Vešel dovnitř a sedl si za stůl. Batoh nechal opřený o stůl. První odpočinutí po několika hodinách chůze. Hledání generátoru nebo jiného zdroje elektřiny nechá až na ráno. Nemohl si ale dovolit rozmar odpočinku. A teď, moment, teď už určitě ne, protože zaslechl jakýsi umělý zvuk. Zvuk vytvořený někým.
Zazněl do toho ticha zcela nepatřičně. Neměl šanci ještě ani začít číst. A to jako jeden z mála pracoval s nejmenším časovým údajem. To bylo 30 minut. Cokoliv bylo míň, nepovažoval za relevantní pro jeho hypotézu a výzkum. 30 minut byla i doba pro dobití dronu, dojít někam poznán, připustit doručení zprávy. Teď to bylo míň. Podíval se na své hodinky. Něco je špatně. Něco musel přehlédnout. Během posledních 30 minut byl podle všeho všude na cestě v Chamonix sám. Musel si sednout. Začít číst.
A teď byl překvapený. A pak mu to došlo. Nemohl najít stopy. I kdyby jich tam byly tisíce. Udělal chybu, měl začít číst před tím turistickým centrem, které ho navedlo sem. Ano, prospekty tam byly, ale, jak si tak vybavuje, jen na jeden hotel. Tenhle hotel. Vlastně neměl na vybranou. Proč mu to nedošlo. Byla to snad připravená past! Na něj? Je to směšné. Vždycky dokázal číst. Najednou ne? Na jeden den příliš mnoho nepříznivých věcí najednou. Ale hlava ho z toho ještě nezačala bolet. „Tak jo. Všechno si zkontrolujeme. Jsem tu sám. Na nikoho nevidím. Necítím, že by někdo viděl na mě. Dron nevyslal ani termo signál přítomnosti někoho jiného v okruhu bezpečných 50 metrů. Stopy až cestou sem nebyly nikde vidět. „Jsem tu sám. Sakra. To mě štve.“ Neudělal chybu. Jen si příliš pozdě připomněl a uvědomil, že do Chamonix nepřišel včera, protože v údolí hustě sněžilo.
Poznal ten pocit, který se mu vkrádal do hlavy. Bránil se tomu celých 6 let. Od Ženevy. Tehdy to ale byla jen náhoda. Vyvrátili jeho tezi. Tenkrát? Aspoň se o to snažili. Jak úsměvné. Nakonec. Jen jedna jakási holka o tom napsala pojednání, citovala ho v pramenech pro svou práci… No, ví svoje. „Sakra“. Horal si na to vzpomněl. Něco bylo stejně jako tenkrát. Ten „rukopis“! Jen nemohl dohlédnout kde a ke komu ho přiřadit. Ale znal ho. A Navigátorka už tam byla. A teď stála před ním.
Komentáře