Syrová nahota, hrdinové anime i drogy. Boxeři třetího věku, LGBT a translidé... Umělec Šmahel (74) bere po desítkách let kameru a zkoumá, nakolik si rozumí se světem svých vnuků. Podpoříte knihu s dvěma stovkami výjimečných fotografií?
Autor: ŠMAHEL
Praha, Hlavní město Praha, Česko
PřispětVšechno, nebo nic. Tento projekt bude úspěšný pouze v případě, že dosáhne alespoň cílové částky do 7.7.2025 do 15:44.
Každý hledáme, kde bychom v dnešním světě nalezli jistotu nebo alespoň její zbytky. Pro Báru je to kupodivu maska vlčice, ve které cení zuby na okolní svět. Těhotný Vincek z anime komunity se stále nevzdává úvah o tom, že má mužskou duši. A Dušan s Janinou se šťastně plácají bez plavek mezi stulíky Starého Labe. Zní to všechno jako nějaká bizarní idylka, ale získat důvěru Báry i ostatních vyžadovalo… co vlastně?
Desítky let jsem pracoval s fotografií, i s tou vlastní. Pomáhal jsem na svět časopisům i knihám. Ale jen na samém počátku profesní kariéry, V Laterně Magice, Divadle Orfeus a pak v Divadle na Okraji tvořilo fotografování hlavní náplň mé práce. Často jen za pár piv. Při škole na fakultě sociálních věd to ještě šlo (při zaměstnání pak už většinou ne).
Od té doby uteklo doslova moře času… Před nějakou dobou mě kamarád poprosil, jestli bych mu nezkusil něco nenafotografovat pro knihu o hubnutí. Ocitl se v časové tísni a já za tu službu nechtěl honorář, ale dál používat jeho Nikon D 5300. Důvod? Neměl jsem v důchodu vlastně co na práci a tak mě napadl další životní (jak jinak) PROJEKT. Jaký? Že si konečně splním sen o vlastní fotografické knize. Téma bylo od počátku jasné, zajímalo mě už hodně dlouho – HRANICE BEZPEČÍ. Nabízela se válka (důvěrně jsem jich za život poznal několik, ale ne jako fotograf). Co mě vzrušovalo a zároveň bolelo nejvíc? Cituji kolegu novináře: „V jedné ulici popíjíte na zahrádce restaurace kafe a v druhé ulici se střílí. Za chvilku k vám přisedne bojovník s puškou přes rameno a také se chce osvěžit kávou, protože o pár desítek metrů dál právě kohosi zastřelil. Překlopí do sebe horký nápoj a odběhne zastřelit někoho dalšího. Vrátí se, nevrátí? Co když někdo zastřelil jeho?
O čem to je? Hranice mezi absurdním a normálním, pravdou a lží, životem a smrtí se o to víc ztenčuje, čím blíž se k ní odvážíte – až zjistíte, že neexistuje. Pokud ano, tak jen ve vás samých. A nalézt ji v sobě je vaše jediná naděje.“
I mně se přesně tohle párkrát stalo… Na Ukrajinu jsem ale kvůli operacím na srdci i tříslech neodjel. Místo toho jsem se pokusil tu neuchopitelnou linku mezi banalitou a dramatem, která určuje naše životy, vyjádřit fotografií z různých, někdy i méně známých prostředí. A použil jsem přitom hlavně dokument, ale i reportáž, stylizovanou fotku a dokonce i pár záběrů z divadla a nechal ty jednotlivé příběhy, ať se prolínají od začátku až do konce knihy… A přišlo mi to najednou neméně důležité než znovu po řadě let s léky v baťohu a kamerou v ruce zkoumat další válku. Zásadní otázkou ovšem zůstávalo, jak mě přijmou lidé často o padesát let mladší a navíc v komunitách, které mezi sebe jen tak někoho nepouštějí? Protože ti mě, upřímně řečeno, zajímali nejvíc.
Odpověď? Během tří roků opravdu náročné práce jsem i mezi nimi našel nové přátele. Ne všichni měli šťastné nebo jednoduché dětství nebo dospívání - a to se vyjadřuji hodně zdrženlivě. Jak jsem je získal na svou stranu? Určitě mi pomohla novinářská praxe i komunikace včetně toho, že jsem se kdysi poměrně dost angažoval ve Fondu ohrožených dětí. Ale o tom to vlastně až tak nebylo. Ta dnešní velká děcka, co na vlastní kůži také poznala nelásku, zneužívání, bití, šikanu i drogy, mě kolikrát začala oslovovat tati… Má rodina se rozrostla. Mohlo se mi dostat větší satisfakce? Vím, jak moc se všichni na tu knihu těší, i když se o ní určitě nedá říci, že by byla zrovna moc veselá. Hlavně kvůli nim si přeju, aby spatřila světlo světa.
A ještě jedna poznámka: v publikaci je v nemalé míře a bez příkras zobrazena mužská i ženská nahota, někdy i drsnější (na Hithit dávám pár cudných ukázek). Proč nahá těla? Považuji to za důležité. Jsem toho názoru, že s tělem snáz obnažíte i duši, o což mi vlastně u všech fotografovaných (i těch oblečených) šlo především.
Šmahel
Mayuko, multimediální umělkyně, která mě přivedla do Anime Coffee a jíž jsem za moc věcí vděčný. Na jednom snímku vyplašené dítě v kuřárně psychiatrické kliniky a na druhém ta samá mladá žena, která se snaží zahalit do své oblíbené gotické černi. To jí s osobitým make-upem dodává sebedůvěru a pocit bezpečí.
O PROJEKTU NAPSALI
Daniela Mrázková, historička a teoretička fotografie:
Bizarní, na první pohled obtížně pochopitelný svět aktérů knihy Hranice bezpečí je díky fotografické prezentaci naplněn silnými emocionálními náboji, dokonce vyzývajícími až ke zkoumání samých základů lidské psýchy. Klíčovou roli tu ovšem hraje nejen samo médium fotografie a jeho specifické vlastnosti, ale i osobnost fotografa. A ta je, zvlášť v tomto případě, nezastupitelná. Znalost a výběr konkrétního prostředí, osob, záběrových okamžiků, významotvorná kompozice, nakládání se světlem, ale především - osobní přístup, interpretace… Na tom všem závisí síla jeho výpovědi. Téměř se nechce věřit tvrzení, že Šmahel se po celou řadu let fotografii plně nevěnoval. Obrazová kvalita jeho snímků je působivá. Jejich svědectví je plné citu a – soucitu. Dobře ví, jak jsou bytosti před objektivem jeho kamery vzdor svým mimikrům psychicky křehké. Plné úzkostí, nejistot a touhy po bezpečí.
Playstation Pricess, raperka a zakladatelka centra alternativních kultur Anime Coffee:
Šmahelovi bylo ukradené, jak moc jsou dokonalé naše animácké kostýmy a kolik jsme se na nich nadřeli. „Schováváte se za i-Phony a načinčaný hadry, kůzlátka?“ smál se. „Před sebou se stejně neschováte!“
Do té doby s námi žádný fotograf takhle nemluvil. Vzrušovaly ho naše deprese i úzkost a my nechápali, jak přitom dokáže dát do každého záběru tolik soucitu. Dokumentoval naši zlobu a vzdor a zároveň nacházel něhu tam, kde jsme to sami nečekali. Fotografoval šlechetné i nelítostné hrdiny z her a filmů, za jejichž postavy a jména jsme se tak rádi schovávali a namísto smělých gest většinou nacházel jen zoufalou potřebu lásky…
Proč by nám mělo vadit, že je o hodně let starší?
Vincek byl přesvědčený, že jeho osud je být mužem a zvažoval operaci. Mateřství v něm probouzí nečekaně krásné pocity. Nepochybuju, že bude skvělou mámou a držím mu palce.
O AUTOROVI A KNIZE
Umělec, který se z úcty k umělcům a fotografům v rodině, rozhodl své fotografie podepisovat jako Šmahel, nevystavoval své snímky přes padesát let. Kdysi coby fotograf posbíral různé studentské ceny a při studiích humanitního zaměření ho živila hlavně fotografie divadelní. Na tu dobu jedna vzpomínka: „Před pětapadesáti lety jsme s fotografem Jardou Kučerou vyráběli zvětšeniny 2x3 metry pro Laternu Magiku. Ve fotoatelierech pražské stavební fakulty ČVUT jsme s laskavým svolením fotografa Jiřího Všetečky (k němuž jsme vzhlíželi jako k pánu bohu) natírali na podlaze metrové pruhy osvíceného papíru houbou namočenou ve vývojce i ustalovači. A sprchovali včetně fotek i sebe. Umíte si to dneska představit?“ Následně Šmahel vystřídal různá zaměstnání, kdy pracoval s cizí i vlastní fotografií, ale ta už pak nikdy netvořila hlavní náplň jeho práce. Vedl značně pestrý život, pobýval na vysokých stupních společenského žebříčku a ocitl se i na samém dnu. Považuje se za kosmopolitu, ale už dlouho žije v Praze. V jeho žilách koluje česká, německá, židovská a romská krev.
Kniha HRANICE BEZPEČÍ je dvojjazyčná (čj, aj), o rozměrech 30x21 cm s 220 černobílými fotografiemi na 304 stranách. Má křídový papíru a pevné desky (vazba V8) s přebalem. Vydává ji coby svou první publikaci začínající nakladatelství PETREL PUBLISHERS pod záštitou nakladatelství JAKURA významného českého fotografa Jaroslava Kučery. Maloobchodní cena knihy je 1400 Kč. Více informací na webu https://photosmahel.com/
Dušánek, Janina i Evka utrpěli nejedno vážné životní trauma a nahota uprostřed přírody je osvobozuje.
Komentáře