Slovensky
Česky
English
Zdravím, vážení milovníci staré Šumavy. Do konce naší sbírky na knihu Johanna Petera Příběhy ze Šumavy zbývá ještě týden, a díky vaší štědrosti už zbývá jenom vybrat pětinu z požadované částky, což znamená prodat dopředu čtenářům 36 knížek. Děkuji donátorům, kteří se tyhle dny hlásí, a rozhodli se knihu finančně podpořit. Když už je většina částky vybraná a je předpoklad, že projekt dopadne úspěšně, lépe se rozhodují i dosud váhající přispěvatelé.
Co je s knihou nového? Dcera malíře paní Kateřina Černá Kalistová už vybrala desítky obrázků svého tatínka Pavla Kalisty do knihy k jednotlivým povídkám a v současné době s nimi pracuje fotograf, aby je nachystal pro nakladatelství. Některé už jsme vám před časem představili a na ty další si prosím počkejte v naší knize.
Začetl jsem se znovu do povídek přeložených panem Helmutem Wagnerem a uvědomil si, jak i před více než sto třiceti lety byly příběhy z tzv. černé kroniky vítané a u čtenářů žádoucí. Připojuji proto pro povzbuzení zájmu úvodní část prázdninové povídky o jednom šumavském mordu, jehož rozuzlení najdete v knize. Povídka se jmenuje Mostlbauer a se zájmem jsem se v jejím úvodu dočetl, že Prachatice, kde autor Johann Peter působil jako učitel, měly kdysi přezdívku Malý Norimberk Šumavy. Potěšilo mě i zachycení šumavské přírody a tehdejších zvyklostí a uvažování jejích obyvatel. Tak hezké počtení…
Mostlbauer
Nastal zlatý čas prázdnin a silněji než jindy se mě zmocnila touha po cestování. A tak jsem za jednoho deštivého dne opustil Malý Norimberk Šumavy, Prachatice, abych se poprvé vydal do zeleného lučinatého údolí horní Vltavy, které jsem ještě neznal.
V Horní Vltavici, vesnici s kostelem na úpatí Boubína, jsem se ubytoval v hostinci, kde jsem plný radostného pocitu z nastávajícího volna vypil pár žejdlíků, než jsem se uložil ke spánku. Při usínání jsem ještě vnímal tichý klepot dešťových kapek na šindelové střeše a šplouchání kašny venku před hospodou.
Když jsem opět otevřel oči, zaplavila mě vlna slunečních paprsků. Běžel jsem k oknu a díval se ven do půvabné, hustě zalesněnými kopci orámované kotliny, a co ještě včera zahalovaly těžké vlhké mlhy, rozprostíralo se dnes přede mnou v zářivé kráse.
Rychle jsem vyrazil na toulku do údolí horní Vltavy, třpytícího se tisícerými kapkami rosy. Šel jsem svižně po cestě lemující šumící Vltavu, až jsem se konečně dostal do Polky, malé vsi, položené vprostřed horských lučin, kde jsem se krátký čas zdržel.
V hospodě sedělo několik mužů, kteří šli na svatou mši do Horní Vltavice a bavili se o všem, co se v týdnu událo v lese. Přitom jsem častěji zaslechl jméno „Mostlbauer“ a tolik zajímavého, že jsem zpozorněl.
U mého stolu seděl vousatý sedlák s ostře řezanými rysy; měl hlavní slovo a v sousední vísce Slatině byl starostou. „Dneska ho pohřbí, Mostlbauera,“ řekl hlasitě. „A teď se jeho dům zamkne a zůstane tak dlouho zavřený, až se jeho Sepp vrátí z kriminálu.“
„Jak dlouho ještě bude sedět?“ ptali se muži.
„On je na samotce, a to zkrátí jeho trest. Dali mu šest let, tři roky už sedí, tak to bude trvat ještě asi rok, než se dostane domů a převezme opuštěný dvůr!“
„Já na jeho místě bych už vůbec nešel domů,“ mínil hospodský a dal si rozvážně šňupek. „Tady je vyřízený a každý se mu vyhýbá jako čert svěcené vodě. Vrahem zůstane, byť by si svůj trest odseděl desetkrát.“
„Máš sice pravdu! Ale co si má s tím zchátralým dvorem a zpustlými pozemky počít?“
„Na to najde lehce kupce,“ poučoval představený Slatiny. „Mostlbauerovy grunty jsou dobré, když jsou dobře obhospodařované, a stavení by se musela znovu vystavět.“
„Taky si myslím. Já bych na jeho místě hospodářství prodal a šel bych do Ameriky, kde mě nikdo nezná a kde bych mohl začít úplně znova.“
„To by bylo to nejlepší, co by mohl Sepp udělat,“ řekli všichni jedním dechem a vyprázdnili své sklenice, aby posléze pokračovali v cestě do kostela...
