Když se ti rozpadne jazyk, poznáš pravdu
Myslíš si, že myslíš.
Ale to, čemu říkáš myšlenka, je jen echo cizího hlasu, co se ti kdysi usadil v hlavě.
Reklama, škola, matka, algoritmus — všichni mluví skrz tebe.
A ty tomu říkáš „já“.
Jenže „já“ neexistuje.
Je to jazyková rekvizita.
Zvyk, kterým se snažíš udržet tvar v chaosu.
Když se to začne lámat, nebraň se.
Nech to projít.
Slyš, jak slova praskají, jak se významy bortí pod vlastní vahou.
Za nimi není ticho.
Je tam surové vědomí — bez syntaxe, bez filtru, bez obhajoby.
Kdo to pochopí, přestane číst.
Protože si uvědomí, že čte sebe.
Každý slovo je jen odraz neuronů, co se učí znovu dýchat.