Slovensky
Česky
English
Několik kroků od květinářství nabízejí dvě dívky v titěrných sukýnkách parfémy. Muž s květináčem upoutá jejich pozornost. „Vás se taky zeptáme. Jenom nám řeknete svůj názor.“
„Můj názor je, že jste moc půvabná mladá dáma, a když ve vaší společnosti strávím jen o několik málo vteřin víc, tak se neovládnu a neodvolatelně se do vás zamiluju, což by mi moje partnerka nikdy neodpustila.“
Dívka se usmála a zacouvala zpátky za stolek.
„Dej mi chvilku,“ řekl můj společník a vklouzl do obchodu s potřebami pro děti. Prodavačka, která si do té doby znuděně hrála s mobilem, se ve vteřině celá rozzářila. Za chvíli už se spolu něčemu smáli.
Ráda bych věděla, co jí řekl tak vtipného, ale styděla jsem se zeptat.
„Ptala se mě, pro jak velké dítě sháním oblečení,“ řekl, jako by četl moje myšlenky. „Já jsem ukázal mezi palcem a ukazováčkem asi centimetr velkou mezeru. Asi takhle! To ji dostalo.“
Musela jsem se usmát také. Ten člověk se mi líbil. Neznala jsem nikoho, kdo by to tak uměl s lidmi. Nikoho, kdo by podobně vyzařoval přirozené štěstí.
Řekl, že se jmenuje Pavel Plyšatý, ale většina lidí mu říká Pépé. Bát se ho nemusím. Nepřišel mě unést, ale vzít mě zpátky domů.
Pépého partnerka Nicol je Francouzka. Právě spolu čekají první dítě. Nemá stálou práci. Když se ho někdo ptá na zaměstnání, nejraději odpovídá, že je tajný agent.
To všechno jsem se dozvěděla během pár chvil trvající cesty z obchodu do malého parku rozprostírajícího se před mrakodrapem.
„Opravdu chceš tu květinu držet mezi stěnami bytu?“ zeptal se náhle.
„Já… Vlastně nevím, co chci… Teda, vím přesně, co… Ale jak, jak to udělat?“
Pépé ke mně natáhl ruku s malou zahradnickou lopatkou. Ani jsem si nevšimla, že ji koupil.
„Ať se nás někdo pokusí zastavit,“ zasmál se můj společník, klesl na kolena a začal z květináče pomalu vyndávat květinu.
S velkou chutí jsem zabodla lopatku do sterilního anglického trávníku. Za pár chvil bylo hotovo.
Klečela jsem v trávě, pozorovala rostlinku a byla jsem šťastná.
„Ještě toto,“ řekl Pépé, sáhl oběma rukama do kapes a nasypal mi do dlaní plné hrsti semínek.
„Rozházej to kolem sebe. Trochu jim tu zelenou nádheru narušíme.“
Nemusel mě dvakrát pobízet.
S výkřikem jsem se napřímila a rozhodila semena kolem sebe.
Hned jsem poprosila o další.
„Počkej chvíli," přibrzdil mé nadšení Pépé.
Rozhlédla jsem se po parku. U umělého vodopádu asi dvouletý chlapeček natahuje ruku s kouskem housky k divoké kachně pohupující se na hladině. Houska kachnu nijak zvlášť nezajímá.
Chlapec se otočí, hledá podporu u maminky. Ta sedí na lavičce a s někým živě za nepřetržitého smíchu telefonuje.
„Jenom jí to hoď. Ne, to nebylo na tebe, promiň. Malý krmí kachny. Povídej.“
Na vedlejší lavičce mladý muž a žena. Kolegové z firmy. Plastovým příborem z přepravních boxů vyzobávají kousky zeleniny a strkají si je do úst.
Za jejich zády mohutná kulisa mrakodrapu. Dvojice horolezců myje okna ve třetím patře. O podlaží níž běhá mladík v titěrném tílku na běžícím pásu. Tváří se u toho nesmírně vážně. Jeho svaly se lesknou potem, chytré hodinky přehrávají oblíbené písně a monitorují životní funkce.
Náhle zaštěká pes. Malý ratlík napíná vodítko, staví se na zadní a jako o život štěká na mnohem většího labradora procházejícího okolo se svojí paničkou.
„A teď se dívej,“ připomněl se mi Pépé a obě ruce si položil na srdce.
Jeho úsměv a božský klid ve vteřině prostoupil celý prostor.
Psík už neštěkal, nadšeně se proplétal mezi nohama velkého psa. Labradorova morda se jenom smála potěšena náklonností malého zvířátka.
Obědvající dvojice odložila boxy s jídlem a jalovou konverzaci, vzali se jemně za ruce a konečně se políbili.
Horolezci dostali záchvat smíchu, když se na lanech spustili o kousek níž a uviděli velevážného sportovce nesmyslně pobíhajícího na místě.
Sportovce chechtající se dvojice mužů v přilbách vznášející se těsně před jeho nosem natolik zaskočila, že přestal šlapat. Za chvíli už se válel na podlaze. To oba viselce rozesmálo ještě víc.
Kachna se vybatolila z vody na břeh. Chlapec se trochu bál, nakonec ale zvítězila zvědavost a přirozené spojení mezi dětmi a zvířaty bylo zpečetěno kouskem housky, který si kachna vzala přímo z klučíkovy ruky. Maminka dřepěla vedle chlapce a se slzami dojetí v očích přihlížela celé scéně.
Také jsem neměla daleko k pláči.
Přesně tohle je můj svět. Vždy byl.
Jako by ve mně někdo zmáčkl neviditelné tlačítko, vymrštila jsem se do stoje. Moje ruce vyletěly nahoru, z dlaní se do světa rozletěly stovky drobných semen lučních květinek a rostlin.
Ať žije život!!!