Dlouho jsem nepsala. Dolehl na mě smutek. Po smrti babičky bylo vše, co nyní prožívám, ještě intenzivnější. Mnohé se událo, máme za sebou první letošní výjezd s betlémskými zvířátky a první prodej výrobků z Dílny U beránka. Pocity, které jsem vnímala v mrazivém větru ve stánku v Kopřivnici s náušničkama, kdy moje kolegyňka Mirunka mrzla naproti mě v tvořivé vlněné dílničce pro děti, byly neuchopitelné. Cítila jsem obrovskou lítost nad tím, kolik dobrých lidí je součástí této vize, myslí na nás a podporují nás a přitom jsou sami potřební. Ach jak těžce přijímám dary těchto lidí ... Podvědomě vím, že vše je tak jak má být, ale lidsky, lidsky je to něco, co se mě v hloubi duše bolavě dotýká. V záblescích stále cítím nespravedlnost nad rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí nepodpořit navazující projekt Beránek s plandavým ouškem na mzdy pro naše zaměstnance v novém sociálním podniku v době, kdy ještě nebudeme schopni se uživit, ale vždy ten pocit nechám okamžitě odeznít, neboť nejhorší je přijmout roli oběti. Vím, že cesta, po níž nyní kráčím není lehká, ale je hluboce naplňující. Dnes, když se stala ta obrovská tragédie ve fakultní nemocnici V Ostravě Porubě, kam o víkendu jedeme rovněž s betlémskou stájí, vše se ve mě sevřelo a pochopila jsem, že mé starosti o budoucnost jsou úplně zbytečné. Budoucnost žádná není, ani minulost. Vše co máme je pouze přítomný okamžik. Teď, teď, teď... Myslím na všechny, kteří pláčou nad ztrátou svých blízkých. Pláču s nima. Co jsou mé starosti proti jejich ? Na naši dílně visí konečně adventní věnec. Má název "Čas očekávání".