English
Česky
Slovensky
Zbývá pár dní do konce a díky Vám jsme vybrali již přes 100 % cílové částky. Všem našim přispěvatelům tímto děkujeme a přinášíme Vám rozhovor s autorem a režisérem filmu Lukášem Vokounem.
Proč jste si zvolil zrovna povídku Vodník, která je těžká na vizualizaci?
Původně to neměl být Vodník od K. J. Erbena. Chtěl jsem jen vytvořit vodníka, který by nebyl tak romantizovaný a zpohádkověný, jako tomu je v pohádkách pro děti. Dřív ve slovanských mytologiích to byly stvůry, zlé příšery, které škodily. A v příbězích to bylo vyprávěno právě proto, aby to lidé nedělali. Pro mě byl vodník vždy fascinující bytost. Má ponurou, depresivní, mokrou atmosféru, což chci ve snímku zachytit.
A to jste měl rád vodníka třeba už jako pětiletý, šestiletý kluk pro to, jak je tajemný, nebo ta fascinace vznikala postupně až v pozdějším věku?
Miloval jsem pohádky. Jako malý kluk jsem měl opravdu bujnou fantazii. S kamarádem jsme měli klacky místo mečů, běhali jsme po krajině, mlátili jsme do všeho kolem a představovali jsme si obrovské příběhy… Vodníka a podobné bytosti jsem vnímal povahově komplexněji, než jen jako „strašidlo“, které se musí porazit, či naopak jako něco dobrého. Vnímal jsem ho spíš tak, že i on má své ideály. I možná v tom kontextu, že jak svět nahlíží na něj, tak on zpětně nahlíží na svět.
Někdy je postava vodníka zobrazena komediálně. Kde jste viděl vodníka, kterého nyní realizujete? Jaká pohádka Vás učarovala?
V podobě, v níž ho chci realizovat já, jsem vodníka neviděl. Když se řekne vodník, tak jako první se mi vybaví vodník z pohádky Princezna ze mlejna. Svého vodníka jsem poskládal z mých oblíbených postav. Jsou to třeba příběhy z Pirátů z Karibiku. Vodník je bytost, která musí plnit nějaký účel, už se sžila s prostředím a lidé na ni pohlížejí jako na stvůru a ne na někoho, kdo by jim měl pomáhat. Nikdy jsem ho nevnímal jako kladnou postavu. On topí lidi a my bychom ho měli vnímat jako veselou karikaturní postavičku?
A Váš vodník je tedy jaký?
Postava jako taková je depresivní. Myslím, že vodníka si lidé vymysleli jako postavu, na kterou věřit musí, ale s nadsázkou. To znamená, že existuje, on sám neví, proč existuje. Má ovšem nějaký účel. Neví však, proč ho má, žije sám v jezeře, nemá tam nikoho, ale vzhledem k tomu, jak na něj lidé nahlížejí – jako na něco nadpřirozeného a nelidského – tak se cítí strašně sám, ale neví, jak to má uchopit a začít se bavit s lidmi.
Takže je nešťastný?
Ano.
A svým myšlením je to pro Vás člověk či mýtická bytost? Jaké má myšlení? Když vidí dívku, tak si řekne „to je kočka, nebo to je má budoucí oběť?
Myslím, že tyto myšlenkové pochody mají lidi, ale tady jde o to, že vodník v mém příběhu reprezentuje určité nepochopení a to, jak se lidé dívají na lásku. On má samozřejmě své důvody, proč to dělá, a neříkám, že je hodný. Ze svého pohledu vnímá, že je hodný, a jediné, co chce, je láska, kterou si musí vzít, protože je stvůra, kterou nikdo nemůže milovat. Na druhou stranu ho vnímám dost lidsky, aby tam mohla rezonovat morálka a jakási alegorie příběhu.
V čem jsou ve Vašem pojetí pozitivní prvky jeho osobnosti?
Neříkám, že má nějaké pozitivní vlastnosti. Je ale například perfekcionista v tom, jak se stará o své jezero. Má potřebu tam mít pořádek a musí o všem vědět, navíc umí skvěle vyšívat. V tom svém malinkém světě je ve své vnitřní fantazii strašně hravý. Problém je, že když to pak začne rezonovat s okolním světem, tak to dokáže způsobit velkou škodu.
Zbytek rozhovoru na Vás čeká v druhé aktualitě.
Váš tým
Vodník