Při dávání fotek na FB z dnešního výjezdu s betlémskými zvířátky do Ostravy Poruby na mě vykoukla smutná fotka chudého malého syrského děvčátka v krabici s odpadky u níž sedí její matka. Obraz betlémské stáje dneška ... Velmi mě zabolelo u srdce, rázem všechny mé problémy zmizely, žádné nemám, křičelo mé nitro... Chvíli jsem se styděla sama za sebe, uvědomila jsem si, že ten pocit už jsem zažila tolikrát... Byla doba, kdy jsem se tímto hluboce trápila, chtěla jsem pomoci všem a pak jsem pochopila, že nemohu spasit svět, ale mohu do něj vnést trochu dobra a snažit se změnit aspoň něco málo. To mě uklidnilo. Je to pár dní, co jsem vytáhla na světlo vzpomínky na "naše" děti... Přes projekt Adopce na dálku jsme se propojili s třemi chudými rodinami a třem dětem jsme z příjmu za ovečky Valašky v době, kdy jsme toužili po vlastních dětech, přispívali na studia. Vzpomínám si, jak jsem se smála, když mi přišla fotka prvního adoptovaného syna. Když jsem si objednávala adopci, mohla jsem si vybrat z mnoha dětských osudů. Poprosila jsem, ať je nám do adopce na dálku svěřeno dítě, které nikdo nechce. A čekala jsem na malé miminečko, do něhož jsem si chtěla projektovat své vlastní představy. A přišla fotka Paula z Ugandy, černouška ve věku puberťáka, byl jen o pár let mladší než v té době já... Odhodila jsem tedy všechny své představy a přijala s láskou nejen jeho ale další rok adoptovanou Sumičku z Indie a následně adoptovaného Dmitrije z Běloruska. Tři děti daleko od nás, každé jiné a svým způsobem přesto naše. Odžili jsme si skrze tento projekt smutek z toho, že nemůžeme změnit svět a měli jsme radost, že můžeme změnit aspoň kousek toho, co nás trápí. Proto mě dnešní obrázek syrského děvčátka v krabici na chvilku rozesmutněl, ale pak jsem si uvědomila, že teď je mým úkolem se plně soustředit na další etapu své lidské existence. A ovenky Valašky v tomto mém předsevzetí mají stejně důležitý úkol, jaký měly při podpoře "našich" dětí na studiích. Přes využití potenciáu našeho chovu ovcí můžeme dát šanci na práci třem hendikepovaným ženám, to je nyní to, co mám žít, o co se mám pokusit. A tak se modlím za syrské děvčátko i ostatní chudé děti a věřím, že jejich osud nebude světu lhostejný, ale pocit viny nad hrůzou tohoto obrázku musím vytěsnit ze svého nitra, neboť by mě to oslabilo v mém úsilí. Stejně tak prosím Vás naše příznivce a blízké, nemějte pocit viny, že jste snad přispěli málo nebo vůbec. Mnozí z Vás jste sami potřební či jste rozhodnuti příspívat v různých oblastech a tak musíte svou pomoc rozdělit a výčitka je to posledních, co bych si přála, aby jste cítili v souvislosti s projektem Dílna U beránka. Velmi Vám všem za jakoukoliv formu pomoci z celého srdce děkuji, každý Váš dar v jakékoliv podobě tuto vizi posunul o kousek vpřed.
Náš Pauliček a Sumička, fotku od Dmitrije bohužel nemám ...