Česky
English
Slovensky
„Ticho je také řeč.“
Rozhovor s autorem románu Andělé nemají dlaně, Jiřím Nebenführem:
Redaktor: Váš román Andělé nemají dlaně je velmi niterný a lyrický. Čtenář má dojem, že se v něm zpomaluje čas – podobně jako v tichu, které najednou začne mluvit. Kde vznikl tenhle vnitřní svět?
Autor: Možná právě v té touze po jiném čase. Věřím, že existují místa a epochy, kde se lidské vnímání neodehrávalo ve spěchu, ale v soustředění. Aristokratické Rusko přelomu století vnímám právě tak – jako svět, kde cit nebyl jen součástí vztahu, ale cestou k pochopení existence. Mám hluboký vztah k tvorbě Nikity Michalkova – jeho filmům jako Něžný věk nebo Rodinné štěstí, kde hrají herci jako Oleg Tabakov nebo Andrej Bogatyrjov. Jejich herectví je v něčem nepopsatelné – hloubavé, prostoupené tichým, přitom nesmírně silným citem. To je svět, který jsem chtěl do knihy přenést.
Redaktor: A přesto je váš hrdina velmi současný. Jeho vnitřní zápas, jeho introspekce – to všechno působí nadčasově.
Autor: To proto, že vychází z reálného prožitku. Inspirací pro mě byla skutečná láska k jedné výjimečné ženě. Láska, kterou jsme oba cítili, prožili ji od prvního okamžiku – ale protože byla vdaná, nemohla být naplněna. A přesto to nebyl jen vztah, který skončil. Byl to dar. Zážitek, který mi ukázal, co je to láska jako absolutní hodnota – jako světlo, které nemusí svítit pořád, ale které jednou navždy promění vaši krajinu.
Redaktor: Váš styl je zvláštní – jako by text dýchal. Přechází od niterné lyriky k filozofickému zamyšlení, od realismu ke snovému vnímání.
Autor: Jurij není vypravěč v klasickém smyslu. Je to člověk, který se ptá. Nevykládá děj – on ho žije, prožívá, zkoumá jeho význam. A v tom je možná blízký těm existenciálním postavám z ruské literatury, ale i těm filmovým obrazům, o kterých jsme mluvili. Nechtěl jsem psát příběh s pointou – spíš svědectví o cestě, která může být krásná právě proto, že nedojde k naplnění.
Redaktor: Název knihy – Andělé nemají dlaně – je velmi silný. Co pro vás znamená?
Autor: Je to metafora. Anděl nemůže obejmout. Nemůže pohladit. A přesto je nablízku. Láska, která nemůže být naplněna, se stává tím andělem – je s námi, mění nás, a přesto se jí nesmíme dotknout. Jurij si nese tento dotek-nedotek jako jizvu, ale i jako požehnání.
Redaktor: V knize hraje výraznou roli i příroda a prostor – krajina, ticho, studánka, sníh...
Autor: Krajina je paměť. Ural, les, studená rána – to nejsou kulisy, ale postavy, které s Jurijem mluví. On v nich hledá otisk – hledá, kam odešel hlas, který ztratil. A příroda odpovídá jinak než člověk – nesoudí, nespěchá. Je v ní mír.
Redaktor: Knihu doprovází vaše vlastní kresby. Proč jste se rozhodl zařadit je?
Autor: Každá kapitola má svůj odstín. A kresba – jemná, monochromatická, trochu jako stín ve sněhu – pomáhá čtenáři zpomalit. Nejde o ilustraci. Spíš o zrcadlo atmosféry. Věřím, že kresba může nést ticho stejně jako text.
Redaktor: Komu je tato kniha určena?
Autor: Těm, kdo milovali a přišli pozdě. Těm, kdo poznali sílu citu, ale museli ho pustit. A přesto věří, že to mělo smysl. Kdo se nebojí ticha, zpomalení, otevřených konců. Těm, kteří cítí, že pravda někdy nepřijde jako odpověď – ale jako zastavení.
Redaktor: Děkuji za rozhovor a přeji vašim budoucím čtenářům stejný vnitřní klid, jaký cítím i z vás.
Autor: Já naopak děkuji, že jste mě vyslechl. Chtěl bych, aby každý, kdo si román přečte, našel cestu k sobě samému, k pohlazení a ke každodennímu rannímu úsměvu na sebe do zrcadla.