Zazvonil mi telefon. Na displeji svítilo jméno Katka. Přijal jsem hovor. „Ahoj, Vláďo,“ ozvala se vesele. „Jen abys věděl – už jsme s manželem vyrazili a míříme do Uničova. Tam vyzvedneme vysavač a nějaké věci pro malé dítě. Kolem desáté bychom měli být v Bolaticích u Opavy, kde nabereme sporák a další vybavení. A pak pokračujeme do Krnova. Budeš někde poblíž, Vláďo?“
„Ano, Katko,“ odpověděl jsem. „Budu ve svém vytopeném bytě na Libušině. A tys říkala, že jedete na Sokolovskou, že?“ „Přesně tak,“ potvrdila.
Usmál jsem se. „Tak jakmile dorazíte do Krnova, zavolej mi. Nasměruji vás přímo na místo a pomůžu vám s předáním věcí.“ „To je paráda, díky moc, Vláďo,“ oddechla si Katka.
„Není zač, budu čekat na tvůj hovor. Ahoj zatím!“ „Ahoj!“ rozloučila se.
Po dvanácté mi zazvonil telefon. „Ahoj, Vláďo za pár minut budeme v Krnově,“ ozvalo se na druhé straně. Mám pro pána na sokolovské ulici mikrovlnnou troubu, boty, oblečení a pár peřin. Podle navigace bydlí kousek od tebe.“ Chvíli sem mlčel. „Ano Katko, Sokolovská ulice je kousek od mého bytu.“
Katka dorazila do Krnova v odpoledních hodinách. Domy nesly stopy po vodě, ulice byly ještě stále zničené. Vláďa na ni už čekal za kruhovým objezdem, kde mával vedle svého auta. Jakmile ji zahlédl, zamířil k ní s úsměvem, ale v očích měl únavu posledních dní.
„Ahoj Katko, díky, že jsi dorazila,“ řekl a podal jí ruku. „Pojď, ukážu ti Sokolovskou.“ Katka vystoupila z auta, otevřela zadní dveře a vytáhla krabici plnou bot, oblečením a mikrovlnou troubu.
Katka, předává mikrovlnou troubu.