Česky
English
Slovensky
Jak jsme popsali v první části, konflikt mezi Gruzií a Abcházii se nikdy nepodařilo zcela utišit. Mise OSN či mezinárodní dohled fungovaly pouze dočasně. Šlo o mimořádně nešťastný příběh, ve kterém si Ruská federace otestovala akceschopnost Západu. Rusku tehdy jeho hra opět prošla.
Po letech bublající nenávisti, v létě roku 2008 Abcházie zaútočila na gruzínské pozice v soutěsce Kodori a souběžně s tím se rozhořely i boje v dalším regionu – Jižní Osetii. Konflikt vznikl těsně poté, co na jaře 2008 začala Gruzie oficiálně jednat o možném vstupu do Severoatlantické aliance. Zatímco dříve vstupovali Rusové do gruzínsko-abcházských konfliktů spíše skrytě, nyní se do bojů otevřeně zapojila například ruská černomořská flotila a ruské letectvo. Logika a cíl byly jednoduché – bude-li Gruzie v aktivním či latentním válečném konfliktu, NATO nebude uvažovat o nabídce členství, ani to dle svých vlastních pravidel udělat nemůže. Válka v Jižní Osetii byla gruzínsko-ruskou válku, ve které přišlo o život asi 5 000 lidí. Výsledkem bylo, že Rusko uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, čímž zablokovalo Gruzii v neřešitelné situaci – jakýkoli gruzínský krok směrem na Západ bude potrestán rozhořením dalšího konfliktu.
Důsledky pomalé reakce mezinárodního společenství by pro západní svět měly být velkým ponaučením. NATO, západní státy, OSN, či Evropská unie nedokázaly reagovat dostatečně rychle a tvrdě, aby Ruskou federaci od útoků odradily. Ruským krokům jen de facto přihlížely a omezily se, v lepším případě, na bezzubá prohlášení a volání po klidu zbraní. Například český prezident Václav Klaus (podobně jako Gerhard Schröder či Robert Fico) tehdy dokonce označil za viníka konfliktu gruzínského prezidenta (vláda následně musela jeho slova korigovat). Od té doby si lze opakovaně všimnout, že v Česku, Maďarsku či na Slovensku nikdy nechybí hlasitý vysoce postavený politický představitel, hájící ruské pohledy na svět. Německo je pak v kritice Ruska minimálně rozpolcené.
Nízkou akceschopnost Západu bylo vidět také v slabé obraně před kybernetickými útoky. Ruští hackeři ochromili gruzínskou státní správu a hackerské a propagandistické skupiny, které Kreml podle odhadů financuje sumou až 500 milionů amerických dolarů ročně, tehdy poprvé masivně napadly také pobaltské země. (Ty zareagovaly jediným možným způsobem – masivními investicemi podpořily digitalizační transformaci své státní správy a její ochranu). Pozitivním aspektem z hlediska spojenců v NATO je však fakt, že ani hospodářská krize a okupace části území ruskými vojsky neodradily obyvatele Gruzie od toho, aby si v následujících volbách opakovaně volili prozápadní demokratické politické reprezentace.
Nejnovější dějství: Ukrajina
Z důvodů nezbytné stručnosti nelze do detailů vysvětlit, proč je Ukrajina pro Ruskou federaci tak důležitá. Nejde pouze o geografickou polohu, ani o to, že Rusové považují Ukrajince jen za „rebelující“ Rusy (což je historický nesmysl), ani o to, že území Ukrajiny vytváří právě onen historický a kulturní průnik mezi světy, které se nutně střetávají. Problém je mnohem hlubší a má mnoho vrstev i úhlů pohledu. Nicméně počátky novodobé ukrajinsko-ruské krize můžeme zjednodušeně datovat do roku 2013, kdy ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nečekaně odmítl podepsat připravenou asociační dohodu s Evropskou unií, která vznikla na základě vůle politické reprezentace a hlasování obyvatelstva. Zatímco na západě Ukrajiny a v oficiálních kruzích vznikl takzvaný Euromajdan (podle Majdanu Nezaležnosti, tradičního místa setkávání v Kyjevě), ruská menšina a s Ruskem sympatizující Ukrajinci na východě země začali protestovat na podporu prezidenta. Rusky mluvící postsovětské obyvatelstvo na východě země nepociťovalo ty samé tendence jako zbytek Ukrajiny, nechtělo vstupovat do západních struktur a za partnera i příležitost k lepšímu životu považovalo Rusko. Jde ovšem o poněkud zjednodušený pohled – opomíjíme radikalizující se proruské síly na východě, které se již měsíce předtím (díky výzbroji z Moskvy) opevňovaly v některých částech měst. Získávaly tím fakticky lokální neoficiální autonomii, na kterou korupcí zasažené a rozvrácené ukrajinské síly nedokázaly reagovat. Komplikované situaci napomáhala i oligarchická struktura ukrajinské veřejné správy.
Celou analýzu čtěte na stránkách Institutu Pravý břeh