Osobní zpověď člověka, který strávil víc než deset let jako bodyguard velkých světových hvězd. Arnold Schwarzenegger, Michael Jackson, Tina Turner atd. Knihu mám rozepsanou, ale na její dokončení, tisk a propagaci bych rád získal prostředky zde.
Autor: Roman Anton
19.10.2020
14.10.2020
Vážení a milí, dnes Vám jako aktualitku předkládám fotku, která byla pořízena při návštěvě muzea Arnolda Schwarzeneggera v Thalu, kde se v roce 1947 narodil a žil až do svého odchodu do armády. I Arnoldově cestě na vrchol jsem věnoval kapitolku v knize Zpověď Bodyguarda.
21.9.2020
Kill ‘em all, let god sort them out... Ležím po lokty v blátě, mám hadry úplně mokrý, je mi kosa a nade mnou stojí šlachovitý čtyřicátník, náš instruktor, a řve na mě: Hurry up! Go, Go, Go, Hurry up!
Je duben roku 1993 a já jsem spolu s dvanácti dalšími kluky v campu pro osobní strážce. Tady v severní Francii jsme už pátý den a čekají nás ještě tři další. Paleta národností je pestrá. Jsou tu tři Rusové, dva Francouzi, dva Němci, dva Britové a po jednom adeptovi z Irska, Slovenska a Švýcarska a já Čech. Jo, to heslo Kill ’em all… aneb Zabij je všechny, bůh si je přebere. To heslo speciálních jednotek má ten křičící instruktor výcviku napsáno na spodní straně předloktí, spolu s lebkou a baretem. Frantík jeden, mám pocit, že se po mně vozí od začátku výcviku. Je tak o pět cenťáků menší a minimálně o deset kilo lehčí. Před pár dny bych řekl, že ho dostanu, kdy se mi zachce. Před pád dny, dnes už ne. Mezi zásady, které mě tady naučili, je nikdy nikoho nesoudit podle vzhledu a figury. Dobrý odhad je průsečíkem správného vyhodnocení několika ukazatelů a podle toho se zvolí řešení situace. U lidí, jako je náš instruktor Saim, byste se lehce spletli. Za těch pět dní mě tady už seřezal několikrát. Tohle není můj první výcvikový camp pro bodyguardy, ale rozhodně je to ten nejobtížnější. Je mi pětadvacet, mám za sebou průpravu v bojových sportech, zvláštní armádní výcvik a nějakou praxi jako osobní strážce, ale tenhle frajer je jinde.
Vstávám z toho hnusnýho bláta a běžím, jo běžím bos. O boty jsem přišel asi před půl hodinou, protože jsem v nácviku pudové střelby trefil maketu civilní osoby. Musím teď bos proběhnout vytyčenou trať asi dva kilometry dlouhou, a to s kládou na ramenou. Už jsem si tady zvykl na permanentní pocit únavy, na neustálý tlak od instruktorů a nutnost rozhodování se v krajních situacích pod extrémní psychickou a fyzickou zátěží. Chápu, že tohle všechno je potřeba, jednou se mi to bude hodit...
Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 5.11.2020 v 16:22.