Prkna, která neznamenají svět

Jak to začalo?

Mé mapování umrlčích prken na Šumavě bylo dílem náhody. Při jedné z mých projížděk na motocyklu Simson, kterému jsem propadl už před léty za Covidu, mi zrovna na Šumavě „zamrzla“ navigace. Pokusil jsem se odhadnout směr, ve kterém jsem předpokládal dosažení signálu a pomalu vyrazil. Po chvíli mne cesta přivedla ke křížku, po jehož stranách stála dvě prkna. Zaujala mne a tak jsem si je na památku vyfotil. Jenže o necelý kilometr dál jsem narazil na další dvě. Stála na louce kousek od cesty, takže jsem si také pořídil fotku a radoval se ze svých fotografických suvenýrů ze Šumavy. Když jsem si pak večer v klidu domova fotky třídil, napadlo mne, že podobná prkna jsem spatřil kdysi dávno jako kluk při výletech s tátou. To byl první impuls k pátrání ve starých albech a přemýšlení, kolik takových prken se asi na Šumavě dochovalo. Bylo mi jasné, že těch původních, na nichž dnes stěží luštíme jména a texty, nebude ve volné přírodě mnoho. Ale dozvěděl jsem se, že zvyk vystavování prken není zapomenutý, že žije i dnes a tak mne docela pohltila myšlenka najít je všechna. Nakonec i těch originálních bylo mnohem víc, než jsem čekal, bohužel už většinou v muzeích a jejich depozitářích.

Dnes mohu říct, že mi téměř sedmileté mapování umrlčích prken na Šumavě přineslo nejen spoustu zážitků, o které se s vámi na stránkách knihy podělím, ale hlavně desítky nových známých a postupem času přátel, kteří ochotně přispěli svými vzpomínkami a vědomostmi, pomohli mi sepsat příběhy, získat unikátní informace a materiály a otevřít dveře, které by mi jinak zůstaly zavřené.

Kdy se vlastně zrodila myšlenka na knižní zpracování?

Myšlenka uložit ta vyprávění na papír se zrodila snad už u prvních prken, u kterých jsem postával a přemýšlel, kdo asi byli lidé, jejichž jména jsem na prknech již jen s obtížemi luštil. Kdo prkno na jejich počest či památku vyrobil a vystavil, kdo na tyto zesnulé vzpomínal nebo ještě vzpomíná. Kdo asi něco ví?

Z počátku to byly jen kusé vzpomínky, to abych sám nezapomněl. Když jsem však začal hledat pamětníky i historiky, bylo najednou materiálu dost na to, abych několik článků mohl nabídnout paní Haně Voděrové do jejího časopisu Vítaný host na Šumavě, který se za dvacet let existence stal doslova fenoménem milovníků Šumavy. Články přijala, a tak se na stránkách časopisu v roce 2024 objevil čtyřdílný seriál. Ale teprve poté to v podstatě začalo. Přicházela ke mně spousta informací o dalších prknech, dostával jsem skutečně mimořádné informace i mnohdy unikátní materiál. Dokonce i některá nová prkna vznikla jako reakce na články, což mi vyrazilo dech! A tak mě myšlenka na realizaci knihy docela pohltila.

Jak jsem si vybral vydavatele?

Jako vydavatelku jsem zvolil paní Hanu Voděrovou a její vydavatelství Regionall, které mi bylo sympatické tím, že se již více než 30 let věnuje vydávání knih o historii i současnosti Plzeňského kraje, zejména pak Šumavy. Ty knihy jsou vždycky velice výpravné a vyhledávané čtenáři. A také jsme spolu měli za sebou zkušenost spolupráce na článcích do Vítaného hosta. Byl jsem za to rozhodnutí nakonec moc rád, protože vydavatelka svými dlouholetými zkušenostmi obohatila knihu o cenná historická fakta, dohledala další kontakty a zejména upravila stylistickou podobu knihy tak, aby se čtenářům dobře četla.

Jsem si jist, že pokud neznáte knihy z vydavatelství Regionall, spousta z vás bude znát časopis Vítaný host na Šumavě, který za 20 let své existence posbíral už 36 novinářských cen v soutěžích o Non Prix Pereant, pořádaných Nadací Pro Bohemia a Syndikátem novinářů ČR pod záštitou Ministra kultury ČR.  V ČR je časopis považován za naprostý unikát. Můžete se na něj podívat na www.vitanyhost.cz.

A pokud přece jen Vítaného hosta neznáte, pak máte právě teď dobrou příležitost spolu s knihou O prknech, která neznamenají svět, získat předplatné na rok 2027. Nebo také hezký vánoční dárek pro své blízké.

...a něco navíc

Zpočátku jsem narážel na nedůvěru, dá se říci i na neochotu a nakonec jsem byl v letošním roce poctěný pomoci na Pustině instalovat po renovaci zpět na místo jedno z nejznámějších prken nebo mi nabídl tykání člověk přednášející o Karlu Klostermannovi.

Co říká vydavatelka?

Musím se přiznat, že jsem si neuměla ani představit, kolik zajímavostí se dá o umlčích prknech na Šumavě vypátrat. Děkuji autorovi za jeho důvěru i slova chvály, ale třebaže jsem přispěla velkou porcí práce, ta nejdůležitější byla jeho. Obdivovala jsem jeho pracovní zápal, s jakým se pouštěl do terénu, vytrvalost, jak se nenechal odradit, jak ověřoval všechny tipy, trpělivě pátral a objevil prkna pro mne (a jistě i pro znalce Šumavy) zcela neznámá a našel prkna dokonce i na Moravě. Svým nadšením mě úplně docela strhl.

Nakonec objevil na 130 prken a k velké většině z nich získal i zajímavé příběhy, které se rozhodl čtenářům předat v podobě knihy. Je to zajímavé čtení. Často vážné, ale někdy i úsměvné, jako život sám. S těmito příběhy bude mít čtenář příležitost podívat se na Šumavu a její lidi docela jinýma očima. Mnohdy se dozví také informace dosud neznámé a u všech prken například i jejich přesnou polohu nebo informace o tom jak a z čeho byla vyrobena.

To vše bohatě ilustrováno ve velké většině autorovými fotografiemi. Všechna prkna původně fotil sám, ale ne vždy mu Šumava poskytla ideální počasí a tak jsem nabídla několik svých fotografií, které jsem měla možnost pořídit za lepšího počasí. Každopádně mohu odpřisáhnout, že u všech prken stál!