Slovensky
Česky
English
Víte, co mi prolétlo hlavou, když mi Jiří nabídl, abych vás uvedl do jeho zápisků? Že to není jednoduchý svět, kde se vám z kamaráda a kolegy stane Tom Bombadil. Neodhopsala jeho mysl kamsi po čertech do lesů, nebrodí se vodou, neskáče po kopcích světlem a stínem, strachu neznajíc?
Vzývaná samoto, kdo už se do tebe neutekl! A kde je teď v tobě hledat!
Výtvarníci navíc prý se samotou vstávají a lehají, protože je provází při práci, a tak jsou na ni navyklí jak poštolka na myši. Upřímně, ten, kdo tohle vymyslel, možná viděl pár romantických filmů o nepochopených malířích s břitvou proklatě blízko ucha, ale o graficích, art directorech a výtvarných učitelích nevěděl nic. Moderní svět sólistům nepřeje, zato se zalíbením oka spočine na roztodivných kolektivech. Kdo se odebírá do nepřístupných ateliérů, jako by mizel z paměti těch, kdo zadávají, i těch, kdo upozorňují druhé na ty třetí, co jsou právě in.
Ne výtvarníci, ale prý spisovatelé, říkají jiní. Jeden vzpomíná s marnou láskou na zimu v Paříži, kdy neměl ani floka, druhý si objedná byt na kolečkách a vezme starého pudla Charlieho s sebou. A mnoho jich odejde do zapadlých sudetenlandů, kde se usadí a baví čtenářstvo, pohodlně zapasované ve vyhřátých fotelech dálkově vytápěných bytů, historkami o tom, jaké to je pokoušet se rozsvítit jinak než displayem iPhonu.
Mohu vás uklidnit, tohle si tu nepřečtete, a buďme za to rádi. Vousatý lenivec, jak záhy zjistíte, není lenivcem. Spíše snivcem. Jeho cesta mimo vřavu není únikem před okolnostmi ani před sebou. Naopak, je cestou do sebe. A na takovou se vydáváme jen ze tří důvodů: buďto že máme, že můžeme, nebo že musíme.
Kdo se jde shledat se sebou, protože se to má, obvykle najde, co se sluší, to správné a vhodné. Ale proč to číst? Co je správné, víme i tak, před autory vhodnosti možno o slabiku předříkávat. Kdo jde, protože může, mohl jít i jinam. A co by se stalo? Ale kdo jde do svého nitra, protože musí, možná najde něco, co překvapí jeho samého, i ty, co si to přečtou.
Budou to jen maličkosti, na to je třeba upozornit dopředu. Velké věci už víme, i když je rádi vytěsníme, kdykoliv se to hodí. Jak prosté– přijde čas, kdy vydáš počet ze svého života, a miluj bližního svého jako sebe sama. Edmont Dantes, hrabě Monte Cristo, napsal na konci posledního dopisu jen dvě slova: čekat a doufat.
A než k tomu dojde, radovat se z maličkostí, co pro nás někdo objeví.
TAK VÁM PŘEJU RADOST NECHAT SE PŘEKVAPIT NEHLEDANÝMI MALIČKOSTMI, PROTOŽE NIC VÍC ANI NENÍ. RADOST ČEKAT A DOUFAT.