Co mi vyprávěla Duha - kouzelné pohádky pro malé i velké

Již zítra, v neděli 26.11.2017 od 15:30 v prostoru MALAIKA na adrese Tyršova 1, Praha 2 (kousek od I.P.Pavlova) proběhne náš duhový křest! Všichni jste srdečně zváni ke společné pohádkové chvíli s autorkou, ilustrátorkou, nakladatelem a milou společností s vůní (nejen) šípkového čaje a výtečné kávy z dílny pojízné kavárny Klíner ;-)

Těšíme se na vás!

Vážení a milí duhoví fanoušci,

ráda bych vás touto cestou požádala o pomoc při hledání pana Martina Suchardy, který si předplatil knihu, avšak neudal poštovní adresu (prý se mohla v průběhu projektu změnit) ani telefonický kontakt a na e-mailovou korespondenci doposud neodpověděl. Znáte-li jej či na něj máte přímý kontakt, prosím vás o předání zprávy, že na něho pohádky stále čekají na poličce, avšak netuší, jak se k němu dostat. Stačí zaslat zprávu s poštovní adresou na comivypraveladuha@gmail.com.

Děkuji a přeji vám krásný zbytek léta :-)

Blanka Fallon Salmonová

Co mi vyprávěla Duha má od nynějška i nové webové stránky, kde je možné si knihu dodatečně objednat.

WWW.POHADKYODVILY.CZ

Postupně zde přibudou i nové rubriky s novinkami a událostmi kolem knihy. Tak ať se vám líbí ;-)

Dnes v pět hodin ráno byl úspěšně dobalen poslední balíček a počínaje 12:28 převzala dohled nad 83 doporučenými psaními a 4 balíčky Česká pošta. Pohádkovou zásilku tedy můžete čekat každým dnem ;-)

Vážení a milí,

konečně je to tu - pohádky se právě tisknou! 31.7.2017 si je převezmu a začne ten pravý poštovní maraton. VIP pozvánky jsou vytištěny, odkazy na namluvenou pohádku připraveny a vám tak za chvilku přistane pohádkové překvapení ve schránce :-)

Brzy "na čtenou" ;-)

Blanka Fallon Salmonová

Jako odměnu a poděkování za vaši přízeň i trpělivost s vydáním vám společně s ilustrátorkou Radkou posíláme bonusovou ilustraci k pohádce "O drakovi se zlomenými křídly", kterou v knize nenajdete. Tak ať se vám líbí :-)

Hurá, řekla jsem si, když mi pan Michael Bronec oznámil, že od grafika dorazily dlouho očekávané skeny ilustrací. Jelikož však nemám kalibrovaný monitor, chtěla jsem se ujistit, že všechny ty barvy, co jen jich Radka Hrotková pastelkami vykouzlila, zůstanou stejně syté a teplé jako na originálech. Proto jsem nelenila a navštívila namátkou vybranou tiskárnu, kde mi vše vytiskli na křídovém papíře. Výsledek jen potvrdil mou radost. Atmosféra, teplota i jas barev zůstaly zachovány :-)

Teď už jen dodělat finální sazbu a rezervovat si termín v tiskárně!

Mezitím, co čekáme na grafickou úpravu obálky, jsem přistoupila k dalšímu velkému úkolu a to namluvení slíbené pohádky. Pomoc a profesionální zázemí svého domácího studia mi nabídl kamarád zvukař Radim Lapčík. 21 minut mluveného slova nám zabralo něco přes 4 hodiny nahrávání, přehrávání a upíjení vincentky s jasmínovým čajem. Jedna z hlášek, jež během tohoto počínání padly, mluví za vše: "No, ušila sis na sebe bič. Ten text je jazykově fakt krásnej. Ale namlouvat bych ho teda nechtěl..." :-D

Konečně jsem obdržela seznam přispěvatelů, tudíž první odměny - pohádková poděkování pohledem -  putují ke svým majitelům. Můžete začít kontrolovat schránky ;-)

Dnes jsem strávila plodné dopoledne při základní sazbě knížky, jíž se ujal mistr svého řemesla a jeden ze zakladatelů české scifi-fantasy scény - pan Michael Bronec z nakladatelství Straky na vrbě. Připravit k tisku pohádkovou knihu při všech jejích barvách bude dobodružství, do kterého jsme se pustili s nadšením a chrabrostí hodnou rytířů Kulatého stolu. A jak takové dobrodružství vypadá? Nu, třeba takto:

Všem vám ze srdce děkuji za pomoc a za podporu a vynasnažím se, abyste své odměny obdržely co nejdříve :-)

...

Modř dláždění dávala vyniknout komplexu chrámů a knihoven, jehož budovy v zapadajícím slunci pluly po nádvoří coby půvabné květy leknínu. Indigovou hladinu kromě lidských šlépějí čeřil bezpočet jasmínových plátků. Drobné slzičky padaly z mateřských stromů vysázených podél stěn a na zemi s nimi laškoval vítr. Sagas, dokončiv právě další vyprávění, dovolil slovům rozplynout se v tichu. Kráčeli nyní mlčky, vnímajíce každičkým smyslem nádheru okamžiku.

            U sousoší Slunce a Měsíce Sagas zastavil. Uklonil se, usedl na podestu a s harfou opřenou o hruď zabořil prsty do strun. Hluboká podmanivá hudba naplnila prostor svým prastarým kouzlem. Seol bezdechu sledoval, jak mu před očima tančí spirálky světla, splétajíce ozdobné uzly do výšivky světa. Neměl ponětí, jak to ví. Pouze cítil, že je to pravda. Ty samé nitky měl ve vlastním nitru. Odpovídaly na volání harfy. Chvěly se. Měnily ho. Ačkoli skladba trvala krátce, Seol to vnímal jako celá staletí. Po doznění závěrečného tónu, při prvním pořádném nádechu, si připadal znovuzrozený. Tázavě se obrátil na Sagase.

            „Drobný dárek na rozloučenou, příteli,“ odvětil harfeník usměvavě. „Pro šťastné konce. Navíc,“ čtverácky zamrkal, „si nemohu nechat ujít příležitost stát se součástí tvé pohádky. Kdo ví? Možná o tobě složím píseň, která mne proslaví. A až mi postaví sochu v aleji mistrů, pojedu za tebou na návštěvu.“

            „Budeš kdykoli vítán,“ přitakal Seol. „Hádám, že odtud dál půjdu sám?“

            „Přesně tak. Sedmou bránu zavírají brzy a cizince už dovnitř nevpustí. Vždyť padá soumrak. Překonat val kolem paláce bude o dost obtížnější. Ale naštěstí ne nemožné. Studenti jsou zvědavá cháska, víš,“ dodal na vysvětlenou. „Provedeš to takhle...“

            Seol pospíchal, kam mu Sagas poradil. Prosmýkl se podloubím knihovny, minul pár nižších staveb a narazil na hradbu opásávající královskou čtvrť. Pod příslušným jasmínovým keřem posléze nalezl provaz i železný hák. Ověřil si pevnost smyčky, rozhlédnuv se, zda v dohledu či doslechu nikdo není, již přehazoval hák s navázaným lanem přes větev platanu za zdí. Pořádně zatáhl. Nic. Ukotvení drželo na stromě spolehlivě. Začal šplhat. Brzičko se krčil na vrcholu. Zkontroloval, jestli zůstává stále nepozorován. Ano. Nikde nikdo. Uvolnil tedy provaz a opatrně spustil raubířské pomůcky na původní místo. Následně po hladkém těle kmene sklouzl dolů.

            Nejvyšší kruh města tonul v šeru. Pouze Měsíční věž stříbřitě zářila, připomínajíc Večernici oděnou do tmavnoucího nachu oblohy. Seol obezřetně postupoval k ní, využívaje sebemenšího stínu, každičkého úkrytu. Přesto měl srdce až v krku, když jej sotva o pět kroků míjela stráž. Nakonec po mnoha svízelích dorazil k pahorku v samotném středu. Věž byla takřka na dosah. Zbývalo zdolat ještě tři překážky.

            První ležel Seolovi v cestě vodní příkop. Mrtvolně ledová voda hrozila smělce stáhnout k sotva tušenému dnu. Stojatá hladina v sobě chovala cosi hrozivého. Mládenci přejel mráz po zádech. Nedal se však odradit. Dbaje Sagasova doporučení, obcházel břeh, dokud na druhé straně nezahlédl světlý obrys menhiru. Tam, pomyslil si, právě tam se musím dostat. Pečlivě odkrokoval potřebnou vzdálenost. Prošel ji tam i zpátky. Vzápětí udělal na patě obrátku a tryskem vyrazil k příkopu. Tři. Dva. Jedna. Hop! Mocně se odrazil a přeletěl jelením skokem přes vodu. Ani palec si neomočil. Hladina nespokojeně zabublala. Nicméně Seol jí dále nevěnoval pozornost. Nyní ho čekala zkouška ohněm.

            Prstenec žhavého uhlí zabíral šířku dobrých dvaceti sáhů. Ani při nejlepší vůli by jej Seol nepřeskočil. Sebral odvahu a zavřel oči. Podle přítelova návodu vyprázdnil mysl ode všech myšlenek. Zahalil se klidem prázdnoty jako pláštěm. Takto vystrojen víčka opět otevřel. Čas se zpomalil. Hledě přímo vpřed, vešel mládenec do řeřavého dřeva. Ničeho nedbaje, kráčel volným tempem stále dál skrz rudý oceán. Jedinkrát se nepodíval pod nohy. Jedinkrát nezasténal. Jakmile opět stanul na pevné zemi, dřepl si do trávy. Pohmatem zjistil, že chodidla zůstala bez úhony. Úlevou a vděčností se rozplakal. Stála před ním poslední výzva...

Za splněných 76% posílám další ukázku pohádky. Moc  děkuji :-)

 

O dětech ze Zahrady a ztraceném princi

            Byla jednou jedna zahrada. Na první pohled připomínala jakoukoli zahradu, kterou jste kdy potkali. Pokud by váš zrak jen letmo zabloudil za plot z šípkových keřů, spatřili byste zeleň, stromy, květiny, pískem sypanou cestičku... Zkrátka vše, co už na takových zahradách bývá. „Hm, zahrada,“ řekli byste si snad a šli dál. Možná by vám chviličku přišel zvláštní odstín, do nějž zdejší jabloně halí svou korunu. Snad by vás ještě nějaký čas provázela lehounká mámivá vůně, než byste na ni docela zapomněli. Ale třeba patříte k těm, kterým první pohled nestačí. Těm, co vidí i při zavřených očích, neboť svět kolem sebe pozorují srdcem. Právě tací by stanuli v užaslém okouzlení. Na druhý pohled totiž tato zahrada nepřipomíná nic, oč kdy pečovaly lidské ruce. A právě zde žili tři nerozluční přátelé: Aisling, Vítr a Půlnoc.

            Vstávali spolu. Hráli si. Nekonečně dlouhé chvíle trávili povídáním a splétáním pohádek o světě za růžovou zídkou. Také pečovali o místní obyvatele - žádná květina, stéblo, keřík, ba ani ta nejzakuklenější housenka nezůstávaly ochuzeny o jejich laskavou pozornost. Protože zde trvalo věčné jaro, vše pučelo, bujelo a prospívalo ve vzájemném souladu. Dny byly slunečné a teplé, noci vlahé a hvězdnaté. Z nebe padala jen rosa nebo drobounké mžení následované nádherou sedmi barev duhy. Slzy vždy znamenaly radost a stín příjemné místo, kde lze v klidu, bok po boku spočinout.

            Aisling, kudrnaté děvčátko vzhledem sotva desetileté, vypadalo jako rozpustilý skřítek. Všechno pro ni bylo tak jasné, veselé a krásné, že ani ten největší mrzout před neochvějným nadšením neudržel strohou tvář. Vítr, bělovlasý chlapec, byl povahy o poznání vážnější. Více o všem přemýšlel, dokázal se dívat za věci a vidět jejich pravou podobu. Což samozřejmě neznamenalo, že s ním nebyla legrace. Kamarádi jej snadno strhli k různým zajímavým dobrodružstvím. V takových chvílích Vítr přesně věděl, jak je provést. Smíšek Půlnoc s kšticí barvy svého jména zase všechny ty báječné nápady vymýšlel, protože jeho bujná fantazie neznala hranic.

            Nutno dodat, že se oba chlapci, na rozdíl od Aisling, která dostala do vínku jiná umění, moc rádi proměňovali. Chvíli zůstávali v lidské podobě, za okamžik už kolem uháněli bělouš s vraníkem, jindy zase běhali vedle malé přítelkyně dva vlci. Vždy však ctili svá jména – Vítr zůstával bílý a Půlnoc černý.

            Když zrovna nikde nepoletovali, chodívali rádi za starou třešní. Pohoupat se na houpačce, sdílet radost z každičkého objevu a prožitého okamžiku. Moudrý strom jim byl důvěrnicí, starostlivou chůvou i matkou. Snad už od doby, kdy poprvé otevřeli oči.

            Zašli za ní i dnes. Zatímco chlapci dováděli s houpačkou, Aisling kmen šťastně objala. Kůra pod prsty jemně pulzovala a hřála. Větvoví šumělo. Jen trošinku jinak než dřív.

            „Pověz, co na západě vidíš, mé dítě?“ zaševelila třešeň.

            „Zpěněné vlny a rybářské sítě,“ odpověděla holčička bez váhání.

            „Pověz, má něžná, co na východě voní?“

            „Kořeny sester tvých a pot stáda koní.“

            „Pověz mi, jak chutná severní strana?“

            „Jak vločky v předjaří, jak časná rána.“

            „Co čeká na jihu, radosti moje?

            „Železný les a okovy troje.“

            „Zdali pak víš, co zlé v dobré změní?“

            „Jen čistá láska a čas, který není.“

            „Odpověz, maličká, co venku čeká?“

            „Tajemství, bolest a života řeka...“

Za splněných 47% posílám další pohádkovou ochutnávku ;-)

 

Bylo-nebylo, jednoho obzvláště krásného červnového jitra se narodilo kotě. Na rozdíl od svých šesti sourozenců nemělo ani rezavé ouško, ani mourovaté tlapičky, jeho kožíšek byl hladce šedomodrý jako obloha za soumraku. Jen na čele mu zářila skvrnka podobná sněhové vločce. A právě kvůli ní dostalo jméno Snížek.

           Nutno říci, že Snížek nejraději trávil volné chvilky u maminky v pelíšku. Bratříčci a sestřičky už dávno dováděli s klubíčkem, cvičili drápky na starých novinách nebo šplhali z pohovky na pohovku, ale on jen bázlivě tu a tam vystrčil z košíku růžový nosánek. Když už opravdu musel ven, pak si dával záležet, aby byl zase co nejrychleji zpátky. Marně ho pošťuchovali, marně volali k hrám. Ač by za nimi Snížek velmi rád, pokaždé jen zalezl hlouběji do proutěného koše.

            Přešel měsíc, přešel druhý. Kočičí drobotina už povyrostla natolik, že ji mohla maminka pustit ven na dvůr samotnou. Jen Snížek se zatím osmělil chodit pouze po světnici. Rozlehlé prostranství dvora a zdánlivě nekonečný obzor pod pomněnkovým nebem mu naháněly hrůzu. Co teprve všichni ti neznámí tvorové a věci, číhající za každým rohem! Ba ne, na takové nebezpečnosti není ani trošku zvědavý! V tom měl kocourek naprosto jasno. Nebo si to přinejmenším myslel. Do doby, než přiletěl motýl.

            Motýli jsou zvláštní bytůstky. Krásné. Křehké. Poletující hned tu, hned zase onde. Přináší s sebou kouzlo okamžiku – chvíle, která se nikdy víc nemusí vrátit a jíž je dobré si užít do poslední špetky. Právě jeden takový, krásně barevný Babočka Paví Oko, zavítal na statek, kde bydlel Snížek.

            Nejprve obhlédl stáje a chlévy, potom přeletěl nad červenou střechu chalupy. Když stále nenašel, co hledal, spustil se až k oknu. Skrze čistě umyté sklo tudy pronikalo do pokoje světlo. Dopolední sluníčko kreslilo zlatými prstíky na stěnách šmouhy, něžně laskajíc chlupatý pletánek stočený na židli.

            Konečně! Motýl zajásal. Pootevřené dveře ho přivítaly mrknutím klíčové dírky. Na oplátku jim zamával křídly a elegantně vplul dovnitř. Párkrát odbočil, minul šatní skříň a už byl v sednici, kde pochrupoval Snížek. Zakroužil šedavému ospalkovi nad hlavou. Nic. Kotě dřímalo dál. Slétl tedy k němu, pohodlně se usadil na čenichu a jakoby nic setřásl z křidélek trošku jemňoučkého pylu. Omamná vůně rozkvetlé louky provoněla místnost do nejzazšího koutu...

Už máme 40% splněno! Proto pro potěchu posílám ukázku ilustrace z pohádky "O dětech ze Zahrady"

Jelikož jsem obdržela přání získat knihu s veršovaným věnováním společně s namluvenou pohádkou, přidala jsem vám tuto možnost v podobě nové odměny ;-) (brzy bude k zobrazení)

...Dlouho předlouho nesl kůň svého přítele, až jednoho večera dorazili k rozcestí. Tři cesty se odtud rozbíhaly, před každou z nich hraniční kámen. Levý z nich pravil:

            „Kdo tuto cestu zvolí, k radosti a štěstí svolí. V rozkoši a slasti utopí své strasti.“            Pravý kámen pravil:

            „Kdo touto cestou pojede, moudrost a vědění ho povede. Znalosti a dovednosti budou jeho ctnosti.“

            Prostřední kámen mlčel. Promluvil teprve, když Jarlan seskočil na zem a pohladil dlaní mechem obrostlou žulu.

            „Prostřední cestou pravda se volí, zbabělce setne, váhavé skolí. Kdo světlo hledá v beznaději, tomu se na ní zázraky dějí.“

            „Co teď, Běloušku?“ Polaskal princ jemně nozdry. „Kudy dál?“

            Hřebec žďuchl Jarlana do prsou a zafrkal.

            „Máš pravdu! Pojedeme tam, kam nás srdce táhne.“ Jarlan se vyhoupl příteli na hřbet a pobídl jej prostřední cestou. Oba brzy pohltilo zelené ticho.

            Jeli lesní tmou možná několik hodin, možná několik dní. Skrze husté koruny stromů nepronikl dolů ke kořenům jediný paprsek slunečního světla, natož pak chvějivý třpyt hvězd.

            Poznenáhlu cesta končila. Před poutníky se rozevřela podivuhodná mýtina připomínající snad nejvíce trůnní sál. Větve stromů zde byly umně spletené a měděné listoví spadalo v kaskádách dolů jako baldachýn. Keříky a menší stromky se proplétaly v dlouhou hodovní tabuli, kolem níž posedávalo či postávalo mnoho pestře oděného lidu. Někteří tančili, jiní s úsměvem naslouchali líbezným tónům harfy, další zaujatě hovořili či se ruku v ruce procházeli mezi věkovitými kmeny. Na první pohled však Jarlana upoutala majestátnost červeného dubu, do jehož kořenů byl vrostlý jantarový trůn. A smaragdové oči bytosti sedící na něm.

            Chtě nechtě musel se princ podvolit jejich nevyřčenému příkazu. Kráčel stále blíž, zatímco Bělouš zůstal stát na kraji mýtiny. Jak princ míjel hodovníky, hovor postupně utichal. Nakonec ustal docela. Všichni zvědavě pozorovali cizince, který nečekaně přerušil jejich slavnost. Jarlan stanul před trůnem a hluboce se uklonil.

            Vítám tě, princi Jarlane, ve svém království. Promluvila k němu bezvěká krása s jeřabinovou aureolou, aniž by pohnula ústy. Přesto ji mladík slyšel hovořit jasně a čistě a sladkost jejího hlasu mu plnila bolavé srdce radostí. Čeho si ode mne žádáš? Otázala se jej královna víl.

            „Ach, vzácná paní, hledám bílého sokola, který by mne zavedl ke kouzelné růži, léku pro mého nemocného bratra. Prošel jsem již mnoho cest a nyní nevím, kudy dál. Můžeš-li, pomoz mi prosím.“

            Půjčím ti svého bílého sokola. Mýtinou zašuměl vzrušený šepot. Když přede mne zítra předstoupíš a zopakuješ svou žádost. Jarlan vděčně a radostně souhlasil. Připijme si tedy na naši dohodu. Přineste pohár vzácnému hostu!

            Někdo vtiskl Jarlanovi do dlaně pohár z lesního skla. Hustá tekutina v něm voněla po medu, letní bouřce a... po snech. Jarlan jej vypil do dna...