První české vydání knihy „Ještě nepřišel můj čas“

...o co jde?

Prostřednictvím portálu Hithit vás prosíme o finanční podporu prvního českého vydání knihy Ještě nepřišel můj čas: Vzpomínky na dětství ztracené v Bosně. Toto dílo je unikátním a mimořádně strhujícím autentickým svědectvím srbského chlapce o utrpení jeho rodiny v převážně muslimském Goražde, tzv. bezpečné zóně OSN, o teroru, jemuž byl se svými blízkými během války v Bosně vystaven ze strany muslimských a chorvatských extrémistů, místních úřadů, obyčejných spoluobčanů i srbských jednotek, které město několik set dní držely v obklíčení. V českém jazyce se jedná o první knihu s podobnou tématikou, o významný alternativní pohled na jeden z elementů nedávného ozbrojeného konfliktu, který je dodnes mnohými vnímán a posuzován přes tlustou vrstvou mediální demagogie a nános politických lží.

Pokud se díky vaší podpoře podaří získat dostatečnou finanční částku, knihu vydá jedno ze zavedených českých nakladatelství.

Výše uvedená suma, jíž jsme se rozhodli tímto způsobem shromáždit, představuje spodní finanční limit celého projektu; optimální však bude mít k dispozici o třicet tisíc víc, a proto vás prosíme - nečekejte, neváhejte a přispějte i po dosažení minimální částky.

S VÁMI TO DOKÁŽEME, BEZ VÁS NE.

...kdo jsme?

Jsme členové a příznivci občanského sdružení Třiatřicet, jehož cílem je mimo jiné podpora vzdělávání zejména v oblasti historie.

...proč to děláme?

Protože je tato kniha úchvatným svědectvím o odvaze při každodenním boji o přežití, připomíná události, o nichž mnozí stále nechtějí nic vědět, a rovněž proto, že její autor ukazuje cestu, jak se s prožitým utrpením vyrovnat.

... a něco navíc.

Autor knihy, žijící trvale v zahraničí, předběžně přislíbil osobní účast na křtu knihy.

...ukázka

Prolog

Muslimští řidiči vypadali vyděšeně, s rukama na volantech a očima přikovanýma k nárazníkům vozidel stojících před nimi. Projížděli nepřátelským územím po téměř čtyřech letech krvavých bojů a teď tu museli zastavit kvůli nějakým formalitám.

„Počkejte chvilku, tohohle znám,“ povídám. Ukázal jsem na jednoho muže, asi čtyřicátníka, sedícího v kabině náklaďáku. „Mám z něj divný pocit.“

„Pohněte se!“ křikl na mě jiný kamarád, který šel zatím dál. „Chci se podívat, jestli tu není někdo známý!“

A jak jsme postupně míjeli jeden kamion za druhým, došlo mi to: „Musím zpátky! Myslím, že je to ten chlap, co nás chtěl zabít!“

Utíkal jsem zpátky k náklaďáku. Další pohled zblízka do tváře toho muže a moje srdce se rozbušilo. Tenhle člověk, sedící bezpečně ve svém zabláceném vozidle, brutálně terorizoval moji rodinu. Když vypukla válka, bydleli jsme v Goražde. Jako Srbové v Muslimy ovládaném obleženém městě jsme měli dobrý důvod bát se o život, a to jak kvůli neustálým srbským útokům, tak proto, že jsme patřili k jinému etniku, než ti, kteří měli v rukou místní moc.

Chtěl jsem otevřít dveře, vytáhnout ho ven a uškrtit ho. Vzal jsem za kliku, ale dveře byly zajištěné.

„Vylez!“ zařval jsem vztekle. „Já tě znám. Jmenuješ se Meho,“ vyjel jsem na řidiče. „Znáš Heletovy? Vzpomínáš si, jak jsi střílel na náš dům?“

„Heletovy znám,“ hlesl, aniž se na mě podíval, „ale na nikoho jsem za války nestřílel.“

„Přišel jsi k nám domů a odvedl mého dědečka, abys ho zabil na mostě! Pamatuješ, co jsi řekl? - ´Až zabiju tvýho dědu, vrátím se i pro vás.´ Myslíš, že po tom, cos nám provedl, tudy projedeš bez toho, abys dostal kulku do hlavy?“

Konečně se na mě podíval. V očích měl strach.

Začala se mu třást brada. Položil si dlaň na obličej. Najednou se rozbrečel. Už to udělal dříve, ten den, kdy nás přišel zabít. Brečel, když mu moje babička připomínala, jak moc jsme mu v minulosti pomohli. Stejně nás dál terorizoval. Chtěl jsem, aby měl stejný strach, jako jsem měl já, když k nám tehdy přišel.

„S někým sis mě spletl. Já… nikoho jsem… nikdy jsem nikomu neudělal nic špatného,“ mumlal a z očí mu tekly slzy.

Za jiných okolností by mi asi bylo líto dospělého chlapa, který přede mnou plakal a utíral si nos a oči do rukávu. Ale ne teď.

Utíkal jsem za kamarády, kteří nás zpovzdálí sledovali.

„Potřebuju pistoli, teď hned!“

Rychle jsme našli kluka, který bydlel asi 200 metrů od místa, kde konvoj zůstal stát. Jeho táta byl příslušníkem jednotky speciálních sil a měl dům plný zbraní. Kamarád se ani nezeptal, k čemu to potřebujeme a dal nám pistoli a ruční granát.

„Jdu do toho s tebou, Savo. Pomůžu ti, kdyby tě vojáci chtěli zastavit,“ řekl jeden z kluků.

„Mám granát. Budu ti krýt záda,“ povídá druhý.

Chtěl jsem spravedlnost. Cítil jsem, že když nevezmu právo do vlastních rukou, pak toho, kdo terorizoval mou rodinu, nikdo za jeho zločiny nepotrestá.

„Ti ostatní v konvoji mě nezajímají. Chci jen zabít tuhle zrůdu.“

Měl jsem pistoli. Zkontroloval jsem ji. Střela byla v hlavni, připravená zabít. Schoval jsem pistoli pod rukáv košile a šel k náklaďáku. Chtěl jsem mít dobrý výhled.