Moridanr - vydání dětské knihy přívětivé i pro dyslektiky

Výlet do dětské fantazie

Některé příběhy jsou tak neodbytné, že člověka pronásledují tak dlouho, až se z člověka stane spisovatel, v mém případě tedy spisovatelka. Fantazijní příběh dvojčat Michálka a Marjánky začal vznikat už v létě 2017, kdy jsem si silněji uvědomila, jak svěží, neotřelý a fantaskní může být pohled dětí na vezdejší svět. Při hře si totiž děti všímají zdánlivě banálních jednotlivostí a ty dále rozvíjejí až do neuvěřitelných světů. Začala jsem se dívat jejich očima a v mé hlavě se najednou objevovaly scény a odvíjet příběhy, které chtěly ven. Třeba takový přísavník – musí být pořád nehybně přilepen ke zdi? Vždyť by byla velká sranda, kdyby najednou obživnul.

A tak po dlouhých skoro třech letech je tu kniha Moriandr a byla bych ráda, aby se příběhem dvojčat mohlo nechat unést co nejvíce čtenářů, i těch, co bojují s dyslexií.

Neobyčejný příběh o samozřejmých věcech

Moriandr je o síle sourozenecké lásky, o obyčejných věcech, které se staly neobyčejnými, o důležitosti naslouchat příběhům, o odvaze. O přeměně dvou rozjivených dětí v malé dospělé. Kniha plná dobrodružství a fantazie určená pro vnímavé čtenáře ve věku asi tak 8-11 let a jejich rodiče a prarodiče. Ano, naivně si představuji, že babička či tatínek se bude ve čtení střídat s druhákem, kterému to ještě tak plynně nejde, ale strašně rád by už věděl, jak to všechno skončí.

Nejen proto, aby si děti vždy připomněly, co se odehrálo v minulé kapitole, jsou tu ilustrace Kataríny Kratochvílové. K dětské knize ilustrace neodmyslitelně patří a Kataríně se navíc opravdu povedlo přizpůsobit kresbu dané věkové skupině - děti se nebudou tvářit, že je to pro "malochy". 

Přívětivě i pro dyslektiky

Není mi lhostejno, že je nemalé procento lidí, jimž čtení dělá opravdu potíže (diagnostikovanou dyslexii má 3-7% populace, přičemž se odhaduje, že 20% l

idí má nějaké potíže se čtením), a tak jsem se rozhodla knihu Moriandr vydat ve formátu, který by byl i k těmto lidem přívětivý. Všimli jste si, že mnoho z nás rádo listuje starými nažloutlými knihami? Vedle zvláštní vůně a nostalgie nás totiž přitahují i tím, jak se v nich krásně čte. Nejen dyslektikům se nejhůře čte černé patkové písmo na sněhově bílém křídovém podkladě s "bambilionem" slov na stránce. Vzpomínáte, jak dobře se četl třeba Ferda Mravenec vytažený z babiččiny knihovny? Nevěřili byste tomu, ale výběr písma je pro dětskou literaturu celkem zásadní a bohužel na něj nemyslí ani vydavatelé učebnic a dětské literatury.

Z lásky k tištěné knize

Kniha tedy vyjde ve fialově modrém tisku na žlutém papíře, s použitím příjemného fontu, s rozumnými rozestupy mezi řádky … zkrátka nebude to nejlevnější záležitost. Budu tedy vděčná za každý příspěvek, který pomůže udržet knihu cenově dostupnou širšímu publiku - ať už dětem s nesoustředěným pohledem, nebo babičkám s brýlemi na nose. Vybrané peníze půjdou především na tisk knihy.

Něco málo o mně

... dalo by se toho napsat asi spousta, co je však pro knihu Moriandr důležité je, že jsem matkou nyní desetiletých, značně živých dvojčat. A měla jsem to štěstí, že jsem v rámci vyčerpávající péče o ně měla možnost a chuť nořit se do jejich dětského světa. Dosud jsem se k němu vyjadřovala jen vizuálně ve svých fotografických projektech, třeba v sérii Double trouble on the road, která byla už několikrát vystavena. To mi ovšem přestávalo stačit, a tak jsem fantazii, kterou jsem s nimi postupně znovuobjevovala, přetavila do knihy Moriandr.

Jinak pracuji v jedné nadnárodní společnosti a své "literární ambice" jsem doposud uspokojovala jako redaktorka časopisu FOTO.

Kontaktovat mne můžete přes FB nebo na adrese martina.grm(..zavináč...)gmail.com

Ukázka z knihy

..........................

„Běž zleva a nadežeň mi ji, já to vezmu zprava a chytím ji,“ představuje svůj strategický plán Michálek.

„Která je levá?“

„Ta, kterou nepíšeš, přece.“ A kdyby tam bylo o kousek světla víc, uviděla by Marjánka i to, jak Michal obrátil oči v sloup v pohrdavém úšklebku, kdy už se ta sestra konečně tu pravou a levou stranu naučí.

Obě děti pomalu postupují přes učebnice, odhrnují závěsy pavučin, Michálek zprava, Marjánka zleva. Dostávají se dál a dál do hloubi sklepa. Zlatomourka jim však stále uniká. Tu skočí doprava, tu doleva a pomalu, aby ji děti neztratily z dohledu, vyskakuje na vyšší a vyšší hromady učebnic. Z nahánění se stává vysokohorská turistika. Všichni šplhají po roztrhaných hřbetech nahoru. Po tlapkách i po kolenou, pomáhají si předníma nohama i rukama. Jednu hromadu přelezou a už je před nimi druhá, ještě větší. Sklepu jako by zmizel strop. Vrcholky knižních hor neznají limitů a začíná se nad nimi válet mlha. Marjánka s Michálkem už Zlatomourku nehoní. V němém úžasu ji sledují, jak mizí v oparu do jednoho horského sedla. Přidají do kroku, musí se za ní vyškrábat po učebnicích dříve, než ji ztratí z dohledu.

Mlha hustá tak, že si snad ani nevidí na nos, je téměř oslepuje. Sotva si dohlédnou na špičky bot. Už jdou snad jen po čichu, nevidí ani Zlatomourku, ani kam šlapou. Sedlo už asi přešli, neb cesta už nestoupá, nýbrž klesá a oni musí svou chůzi pomalu brzdit. Pod nohama jim postupně přestávají šustit listy knižního papíru a místo toho slyší, jak pod podrážkami skřípají kameny. Stále vidí úplné houby.

Jak cesta klesá, mlha se pomalu protrhává. Už nejdou po hromadách knih, ale po skutečné horské cestě plné kamínků a lemované orosenými trsy trávy. Michálek s Marjánkou se chytají za ruce. Nedá se jednoznačně říci, kdo se bojí víc. Už rozhodně nejsou ve skladu učebnic. Stalo se něco podivného, co si ani jeden z nich neumí vysvětlit a co jim nahání strach. Podívají se na sebe a aniž by padlo jediné slovo, domluví se, že je asi načase se vrátit. Otočí se zpět, ale za nimi se neklikatí žádná cesta, vidí jen hromadu kamení mizející nahoře v mlze. Cesta za nimi záhadně sama splynula s okolím a ukazuje se jen ta před nimi.

Sedají si na bobek, pevně se k sobě přivinou a střídavě koukají dolů pod sebe, jestli nespatří Zlatomourku, a nahoru nad sebe, kde by se zázrakem mohla cesta zpět zase objevit. Dole se občas záclony mlhy trochu rozhrnou a odkryjí se zelené špičky jehličnanů. Nahoře nad nimi se mlha mění v tmavá bouřková mračna a dětem začíná být i zima. Michálek tře ramena chladem a strachem se třesoucí Marjánky, tiskne ji k sobě, hladí ji po vlasech a i jemu začíná docházet odvaha. Většinou sestru sice nevhodně popichuje, ale teď se o ni začíná doopravdy bát. Třeba aby neonemocněla. Už už si sundává prachem knih ušpiněnou mikinu, aby ji nabídl sestře, když tu na zádech ucítí chlupaté teplo, které se nechává pohladit.

„Zlatomourko, ty jsi tu?“ okamžitě reaguje i Marjánka. Už se nebojí, pouští se bratra a chytá milovanou kočku.

.................................