Kniha Mordýřova dcera. První díl série o neobyčejné dívce

Anotace:
Pracuje na statku venkovského šlechtice jako pomocnice v kuchyni a nikdo netuší, že je dcerou lapky. Přišla z horské samoty a je jí šestnáct. Spolu s jejím životem plném zvratů a nebezpečných situací se rozvíjí osudy krásné dcery zchudlého rytíře, jež čelí tlaku sexuchtivého, bohatého cizince, i příběh nepohledné a o to více rozmarné dcery mocného hejtmana, jež naopak lásku hledá. U každé kapitoly jsou vysvětlivky k dobovým reáliím, do nichž je příběh z 1. poloviny 17. století zasazen. Děj se odehrává v Čechách, ve Slezsku a ve Vídni. 

Jde o první díl série, u níž je již z velké části rozepsaný druhý díl s pokračováním spletitých osudů hlavních postav. 

Šlechtické rody, které v příběhu ožívají, skutečně existovaly, a to nejen staré české rody např. Kordule, Bledina, ale také zahraniční, jež se v Čechách usazovaly, např. de la Motte, Deveroux.  

Přidanou hodnotou je řada vysvětlivek, které poskytují informační komfort. Autor se částečně opírá o práce historiků jako je člen Švédské akademie Peter Englund, Lothar Höbelt z Vídeňské university nebo William P. Guthrie. Používá se dobová transkripce jmen ze starých matrik či tisků, což lépe přibližuje atmosféru tehdejšího světa.

Titul je určen pro milovníky dobrodružných historických příběhů ze života našich předků, kteří byli v mnohém jiní než my, a přece stejní. 

Kniha bude mít 50 kapitol, 371 normostran a měkkou vazbu. Odměnu k vám doručíme s pomocí Zásilkovny, prosím, napište do poznámky vaše telefonní číslo a pobočku Zásilkovny, kde byste si odměnu rádi vyzvedli.

Vaše příspěvky budou využity k vydání knihy, což umožní na ni navázat dalšími díly. Autor si ze sbírky nenárokuje žádný honorář. Předprodej umožní vyhnout se dlouhodobému skladování množství knih.  

UKÁZKA: 

PROLOG

Té chladné noci před úsvitem vyšla na průzračnou oblohu Jitřenka s nezvykle silným jasem. Lidé, kteří si přivstali do ranní noci, na ni hleděli s pověrčivou bázní a někteří i se strachem, aby nepřinesla živelnou pohromu nebo jiné neštěstí.

Věřili, že je to mocná bohyně úsvitu, která vládne dennímu světlu i ohni, který je také darem nebes. Pamatovali si od svých dávných pohanských předků, co se říkalo pokolení od pokolení, že mladá bohyně třpytivé krásy, kterou Římané nazývají Aurora a Skandinávci Freya, vyjíždí na oblohu z vysoké hory daleko na východě ve zlatém voze taženém okřídlenými koňmi, aby bohovi slunce otevřela bránu nebes. Je oblečena v hedvábí ze světla a zlata a dlouhé nohy má ve zlatých sandálech.

Tu noc jitřní hvězda zářila nad temnými vrcholy hor tak naléhavě, až to zneklidnilo vlky, jejichž táhlé vytí se neslo zapomenutým horským údolím. Jejich volání se v osamocené chalupě mísilo se sténáním rodící ženy a bylo tím prvním, co při svém příchodu na svět uslyšela prvorozená, jež byla plodem spojení muže, který bezcitně zotročoval, a ženy, jež útrpně přijímala svůj úděl. Stříbrozlaté světlo ranní hvězdy pronikalo přítmím roubené světnice a dotýkalo se tváře novorozené dcery. Od své matky dostala jméno, jež neslo symbol vzkříšení, znovuvznícení světla v moři temnoty.

Nikdo v době jejího narození netušil, jaký bude její osud, a nevěděla to ani ona sama po šestnácti letech, v den, kdy se rozhodla, že se svým mladším bratrem uprchne z horské samoty do vzdáleného světa, který znala jen z knih a z vyprávění své matky. Ta jí vyprávěla o vesnicích a městech, o lidech, kteří v nich žijí a pracují, o renesančním člověku, který mluví několika jazyky a zajímá se o vědu a umění.

Nevěděla, že svět se mezitím změnil, že jej svými plameny sžírají bestie války, že města a vesnice se bortí a rozpadají pod strašlivým tlakem železných stvůr a že lidé umírají po krutých ranách způsobených jejich ostrými zuby a drápy. Netušila, že vládu nad světem převzal Antikrist, který ovládl zesláblá lidská srdce.

BITVA

Koně neklidně přešlapovali, pohazovali hřívami a podrážděně odfrkovali. Cítili ve vzduchu smrtelné nebezpečí. Byli to váleční koně, vysocí a statní, se silnýma nohama a vycvičení tak, aby i v nejlítější bitevní vřavě byli poslušni svým pánům.

Na sedm tisíc jezdců imperiální armády bylo sešikováno ve dvou stupňovitých formacích a čekalo na povel k útoku. Proti nim stály prořídlé regimenty rejtarů a v dálce za nimi se na pozadí hor táhnoucích se daleko na západ a ztrácejících se v šedivých oblacích tyčily gotické věže opevněného města Swidnicz.* Na jihu se do výše zvedaly modrozelené obliny Sowích hor, jež připomínaly hlavy obrovských sov moudře hledících do úrodné slezské nížiny. Za ta staletí již viděly mnohé - byly svědkem obětí keltským bohům pod bronzovými noži druidů, sledovaly příchod germánských Silingů se železnými meči a po nich Slovanů, přihlížely vypalování jejich vesnic hordami Mongolů i osídlování zpustošené země saskými osadníky.

Nyní jejich kamenné oči tiše shlížely na mladé muže v plné zbroji a v přilbách s rudými chocholy, kteří se napjatě předkláněli nad šíjemi svých ořů.

Vévoda Saxen-Lawenburg stál v čele své kavalerie ve skvostné zbroji s pláštěm ze zářivě červeného sukna s vyšitým erbovním znamením svého rodu - stříbrnou koňskou hlavou se zlatou korunou nad ní. Ve slábnoucím větru se jeho nádherný plášť vlnil jako něco zpola živého.

Soustředěně pozoroval linie rejtarů, kteří na svých pozicích vyčkávali, až se hne k útoku. Byli v červených kabátech se žlutým lemováním, na hlavách měli vysoké, šedivé klobouky a v rukou svírali karabiny. Seděli na koních až příliš sebevědomě, přestože proti přesile jeho těžké jízdy neměli šanci. Zkušeným okem odhadl, že jich budou stěží dva tisíce.

Něco tady nehrálo a vévoda v hloubi duše cítil strach. Očima bloudil po vztyčených standartách se zlatým lvem nebo se zlatě vyšitými Tre Kronor v modrém poli. Nejvíce ho však zaujala standarta zadní řady, kterou byl znám obávaný švédský pluk Tott. Na černém praporu byla znázorněna bílá lebka se žlutýma očima, která spočívala na dvou zkřížených rapírech, a nad ní byla vyšita zlatá písmena GA RS. Dobře věděl, co ty litery znamenají - Gustav Adolf Rex Suetiae.* A věděl také, že Švédové jsou přesvědčeni, že to byl on, kdo před deseti lety stříbrnou kulí do zad zrádně střelil jejich nepřemožitelného krále Gustava Adolfa a poté uprchl do Saska pod ochranná křídla kurfiřta.

Vzpomněl si na svého bývalého velitele. Waldstein by teď s neomylnou předvídavostí věděl, co přesně dělat, jenže je v pekle, kam ho poslali irští žoldáci ve službách starého císaře. Vévoda zaplašil myšlenku na Waldsteina, toho strašlivého Čecha, kterého obdivoval i nenáviděl, avšak tíseň, jež se mu převalovala v útrobách, rozehnat nedokázal.

Šedivé mraky chmurně visely nad ztichlou zemí, k níž se krčily chalupy nedalekého Stephanshainu, a od severozápadu vál řezavě studený vítr. Nyní však nastalo téměř bezvětří jako před bouří.

„Jasnosti,“ oslovil vévodu tázavým tónem jeho pobočník, který pozoroval zachmuřenou tvář s úzkou bradkou a švihácky nahoru stočenými konci kníru. Herzog von Saxen vnd kayserliche Feldmarschall mu pohled neopětoval. Uvědomil si však, že jeho vojáci čekají již příliš dlouho. Pohlédl doleva na nedalekou posvátnou horu keltských Bójů Zota, jako by hledal ochranu u jejich dávných bohů, pak se s nadechnutím v sedle napřímil a zvedl ruku, ve které třímal rapír s ozdobnou stříbrnou záštitou.

Po zatroubení zvučného signálu k útoku se kornety imperiální jízdy daly do pohybu a za bojového pokřiku “Sancta Maria“ vysoko zdvihli praporce se zpodobněním Panny Marie nebo černého císařského orla se zlatým nebo stříbrným vyšíváním. Řítili se zprudka přímo na švédské linie.

Rejtaři vypálili z velké vzdálenosti nepříliš účinnou salvu, otočili koně a dali se na rychlý útěk do táhlého, téměř holého návrší. Císařští se s vítězným křikem hnali za nimi a mávali jezdeckými meči. Prchající jezdci náhle začali uhýbat doleva a doprava a před útočící kavalerií se otevřel nízký svah s řadou lehkých děl, u nichž dělostřelci čekali se zapálenými doutnáky. Na bocích návrší se vynořila dosud skrytá švédská pěchota ježící se dlouhými píkami nebo vyzbrojená mušketami, které spěšně zakládali do furket.

Ohlušující údery dělových salv začaly kosit přední řady útočících kyrysníků, jako když poryvy prudkého vichru strhávají snopy. Těžce zranění vojáci padali mezi zmítající se koně, jejich výkřiky a úpění se mísily s bolestným ržáním krvácejících zvířat. Železné koule létaly nízko s kvílivým zvukem a rvaly hlavy a kusy těl, ze strašlivých ran po utržených nohou a rukou se valila krev a z rozervaných trupů vyhřezávaly vnitřnosti. Po dopadu na zem se koule odrážely jako míče a znovu se s hvízdotem vrhaly na útočící jezdce a po průletu jejich těly byly zbarveny krví a obaleny kusy střev a utrženého vaziva jako strašlivé hlavy mýtických Gorgon usmrcujících vše živé.

Další a další řady jezdců se s sebevražednou odvahou, poháněny povely a kletbami svých velitelů, valily na švédskou artilerii, ale nikdo se k ní nedostal tak blízko, aby ji mohl ohrozit. Jakmile se prořídlé eskadrony přiblížily dostatečně blízko, dělostřelci vyměnili koule za kartáčové střely – plechovky nacpané mušketovými kulemi a hřebíky, a děla tak změnili v obrovské brokovnice. Krupobitím sekaného olova neprošel nikdo, jediná kartáčová střela dokázala plošně zmasakrovat na tři desítky jezdců.

Císařští vyráželi i proti zformovaným liniím nepřátelské jízdy a pěchoty na bocích vřícího kotle a přestože je decimovaly salvy z karabin, někteří z nich se dostávali až k předním řadám, do nichž vystřelili z pistolí, a pak se strhával prudký boj muže proti muži. Švédové však těmto slabým útokům snadno odolávali; padlé vojáky ihned nahrazovali další, kteří pokračovali v palbě.

Po krvácejících, zmrzačených tělech svíjejících se na rudnoucí trávě dupala kopyta těžkých ořů zdivočelých z pachu krve a střelného prachu. Hrůzná lidská jatka obrátila zadní řady jezdců za neustálého hřmění švédských děl na bezhlavý útěk, avšak pro jejich bojové druhy vpředu nebylo z Torstenssonovy pasti úniku.

Kůň pod Saxen-Lawenburgem čtyřikrát padl, vévoda však pokaždé dostal nového od svých gardistů. Byl odhodlán bojovat do posledního muže a snažil se zastavit ty, kteří se chtěli spasit útěkem. Švédská kule ho však zasáhla do pravé ruky a přerazila loketní kost. Rapír mu vypadl z ochablých prstů a hned na to mu dělová koule utrhla kus stehna. Čtyřiačtyřicetiletý vévoda, krvácející a zhroucený v sedle koně, definitivně pochopil, že prohrál. I když tušil to nejhorší, nevěděl, že za deset dní v zajetí svým zraněním přes veškerou péči švédských felčarů podlehne. Nevěděl ani to, že Torstenssona jeho smrt upřímně zarmoutí; nikoli však proto, že býval jeho spolubojovníkem, ale proto, že chtěl vévodu nechat převézt do Stockholmu, aby královna Kristina mohla pohlédnout do tváře vraha svého otce a poté sledovat jeho muka na popravišti.

Poté co děla v mračnech kouře utichla, na krvavém bojišti zůstaly čtyři tisíce mrtvých a zraněných, zatímco ztráty Švédů nestály za řeč. Téměř dva tisíce imperiálních jezdců prchalo všemi směry v chaoticky rozptýlených skupinách a za nimi se hnala vítězná jízda. Většina prchajících mířila zpět na východ do širé nížiny k Breslaw,* jiní na jih k blízkému masivu Zota nebo ke vzdálenějším Sowím horám.

Gabriel pobízel svého nevysokého, ale silného hnědáka seč mohl, přesto jej skupina čtyř rejtarů s tasenými rapíry pomalu doháněla. Od kopyt jejich pádících koní odletovaly spršky vlhké zeminy. Daleko vpředu na rychlém vraníku se po Gabrielovi ohlédl mladý lieutenant, prudce zastavil koně, otočil ho, sňal z háku na bandalíru* pušku a s klidem zamířil. Kule udeřila nejbližšího švédského jezdce do prsou, prorazila kollet a srazila ho ze sedla. Ztratil přitom klobouk i rapír a jednou nohou zůstal zaklesnut ve třmeni. Tělo umírajícího muže vlečené po zelenajícím se poli divoce nadskakovalo po hrbolech. Jeho spolubojovníci ho nechali za sebou a s výkřiky pokračovali v pronásledování podsaditého vojáka, který valacha zoufale kopal do slabin.

Rychle se blížili ke střelci, jehož krásný, černý hřebec stál klidně a bez hnutí jako socha. Muž si mezitím mechanicky zavěsil pušku zpět na bandalír a hmátl po dlouhých pistolích v holsterech, jež měl před sebou připevněny k sedlu. Chladnokrevně zamířil a vystřelil krátce po sobě z obou pistolí. Jedna z kulí zasáhla blížícího se rejtara do boku, druhá dalšímu roztříštila levý ramenní kloub. Náraz trhl jeho tělem, muž vykřikl, upustil rapír a uvolněnou rukou hmátl po zraněném rameni, pak po otěžích, které mu vyklouzly z ochablé ruky. Druhému se podařilo zbrzdit koně a s rukou na krvácejícím boku téměř ležel na krku zvířete.

Střelec chvatně vrazil pistole zpět do holsterů a vytasil těžký turecký palaš, zatímco Gabriel kolem něho proletěl jako štvané zvíře. Švéd, který ho v těsném závěsu pronásledoval, se po lieutenantovi divoce ohnal, aniž by jej zasáhl. Gabriel prudce stočil koně doprava a obloukem se vracel ke svému zachránci, rejtar jej se zpožděním následoval a v prudkém oblouku zpomalil. Mladý muž pobídl koně, minul Gabriela a sekem palaše rejtara napadl a přiměl k souboji. Odpověděl rozlíceným bodáním a vzteklými nadávkami ve švédštině. V jeho dvacetiletém obličeji se zračila zuřivost spojená s mladickou dychtivostí po dalším úspěšném zářezu.

Gabriel mezitím znovu opisoval kruh a popadal dech, jako by byl sám běžel. Na jeho brunátném obličeji byla znát úleva. Byl sice navyklý bojovat v těch nejprudších bitvách, ale nebyl zvyklý prchat jako zbabělý šakal a doufat, že život visící na vlásku mu někdo zachrání. Kdyby v to nedoufal, raději by se těm čtyřem postavil a svoji nevyhnutelnou likvidaci jim znepříjemnil.

Zvolnil a krokem se blížil k oběma bojujícím jezdcům na tancujících koních, kteří do sebe naráželi šíjemi a hlavami. S pýchou hleděl na svého žáka, který soustředěně odrážel divoké body a trpělivě čekal na chybu soupeře. Neměl o něj obavy, rejtar byl očividně jen průměrný šermíř, jenž ale využíval výhody své téměř o stopu delší zbraně. 

KONEC UKÁZKY

O autorovi

Autor je vystudovaným lékařem se zájmem o historii. Řadu let působil i v mediální oblasti a spolupracoval s nakladatelstvím zdravotnické literatury. Tato kniha je jeho beletristickým debutem 

.